My s leckým měli jsme se setkati,
proč jen jsme dřív se nesetkali s ním?
Co růží moh’ nám v žití vetkati!
Teď pozdě – způsobem tak banálním
se setkáme s ním – někde na nádraží
neb ve vlaku již, v lázních, náhodou,
jen slovo padne, které v tom, co sráží
nás k zemi, svědčí, s jakou lahodou
znít mohlo jindy – kdysi – před lety...
Tu maně sáhnem do vousů a řeknem:
„Co chceš, ty štěstí, my se tebe leknem
i v odlesku... Ach, život prokletý!“
Však ztrátu cítit – úděl poety!