Mně obrys muže v stín cesty pad’.
Po práci venkovan domů šel snad.
Též možno, že chodec v cestu mi vběh’,
jenž v šeru pomýšlí na nocleh.
V úvalu cesty jak se mih’,
kýs pocit nejistý ve mně zdvih’.
Ne že bych škůdce snad se bál,
spíš proto, v duši že jsem se ptal:
Kam jdeš, ó pozdní chodče, a jak?
Máš v duši jas večera či mrak?
Hrot výčitky máš v hrudi své?
Zda marná lítost srdce ti rve?
Kde a jak ztišíš hluboký žel,
v kterém jsi stínem okolo šel?
Šel, kmitl se v šeru jak mlhy pruh,
ne jako člověk, spíš jeho duch.
A jaký byl to neznámý cit,
jenž za tebou nutil mne zřít?