Jen z duše, z duše musí proudit pokoj,
by mohla v pokoj pohroužit se duše.
On zpívá, slyšíš jej? – za silnou skalou,
tu rozraziti můžeš pouze prací,
jen dlaně mozoly, jen potem hlavy,
jen obětmi, jen silou odříkání.
Ne v modliteb aneb v čar odříkání,
ni diamanty koupíš si ten pokoj,
jenž kyne z oka posněžené hlavy,
ve kterém ryzí, lidská mluví duše;
jen myšlének svých neunavnou prací
ku zlatu vnikne duše hmoty skalou.
Ó pustinami šel jsem, hvozdy, skalou
a postil se a plakal v odříkání,
a lopotil se včel, mravenců prací,
bych našel onen vytoužený pokoj,
v němž mohla by se opíjet má duše
profilem čistým jedné krásné hlavy.
Já světců zřel a eremitů hlavy,
pod hvozdů baldachynem s němou skalou
jak vedla smutný hovor jejich duše
v rubáši ze žíní a z odříkání,
jak chtěli strhnout s hvězdných výší pokoj
v snech vidinami, ve dne tuhou prací.
A jejich též já opásal se prací,
však čistý onen profil krásné hlavy
byl stále se mnou, snů mých bouřil pokoj
a třásl tvrdou mojich pochyb skalou
a volal: Žij! Kde smutné odříkání
Memento mori! psalo na práh duše.
Mně z její tahů smála se vstříc duše.
Tak sedmiletou Jakub věru prací
ve strádání a tuhém odříkání
nesundal závoj s nevěstiny hlavy
jak já, duch, jehož nad vody ční skalou,
jsem v tazích její tváře objal pokoj.
Ó božský pokoj ve hlubinách duše,
jenž skalou prýští se mou těžkou prací!
Ach, odříkání! Ach, profil té hlavy!