SESTINA.

Vám, všichni již půjdete za mnou jednou, aneb již jdete nevědouce ani, ač při tom stále deptáte mne v prachu, vám, bratři citu, vášně, snů a dumy,

bych hluboko chtěl nahlédnouti v srdce a říci vám, jak přes vše s vámi cítím. Jak vaši vzpouru i váš odboj cítím, týž proti všemu v hrudi plál mi jednou,

kdy ohnivé své mladé vzpjal jsem srdce, kam nedosáhne lidské oko ani. Znám vaše zápasy i vaše dumy, jak vy já v stejném svíjel se též prachu.

Však co je platno, svíjeti se v prachu, řvát hvězdám v tvář: „I já jsem, i já cítím! Zde hoří duch můj, krvácejí dumy, i já chci v brány edenu bít jednou!“

– Ó trpaslíku, nevzneseš se ani o jednu píď, kam touží tvoje srdce! Ó znám je z paměti, to vaše srdce! Chce obrem být a křídly tluče v prachu,

chce hvězdou vzplát a nepocítí ani, co stojí také plání? Já to cítím, za vás to cítím, jako dávno jednou kdy, hoch, jsem zapad v moře snů a dumy.

Ó sladké illuse! Ó svaté dumy! Kdy křídla kondoří má mladé srdce, chce stále výš, chce k zdroji všeho, jednou chce žíti jen a cítit vše, nechť v prachu

se vleče peruť... Za vás vše to cítím, vás chápu, nemohu vám klnout ani. A věřte, sílu svou, let zkoušky ani, ni nejhlubší svých ňader svaté dumy,

čím jsem a dýchám, žiju, co chci, cítím, ten nejvnitřnější oheň svého srdce, bych nelitoval, zvédnouti vás z prachu ku výši pravdy, již lze zřít jen jednou.

Jen jednou moci povznésti vás z prachu až na to srdce, kterým pro vás cítím, ó věřte, není ani sladší dumy!