Luna stojí nad horou,
jak by v tichém svitu snila,
všecko spí – jen oborou
bloudí v stínu laňka bílá.
Větve starých jasanů
ve snu k tvým se oknům kloní,
a krůpěje fontanu
po mramoru tiše zvoní.
V arkad tmavém výklenku
bílé sochy prokmitají,
v krásy vlastní myšlenku
vnořeny se usmívají.
Jenom ňadra Venuše
zvedají se v lehkém stonu,
snad jí měsíc do duše
tká sen o Endymionu.
Ani lupen nehne se,
vlna oněměla v kvítí,
vůně chodí po lese,
světlošky jen v šeru svítí.
Ve lilie kalichu
kolébá se motýl bílý,
pod tvým oknem po tichu
píseň moje lká a kvílí.
Na stříbrných oblacích
usnul měsíc znaven poutí,
jako on na ňadrech Tvých
kéž bych mohl spočinouti!