Co tiché hudby všady na pole, na zahrady i nad pustými lady se sklání
v zvonů lkání jak harmonický dech, a dýše z ňader země a zdrojem hučí temně
a mluví větrem ke mně a dřímá v poupatech! Z tvých oken, která krejí se v břečtan, tóny chvějí
se dechem azaleí, tvé čelo i tvé tělo to velká báseň jest,
ký div pak, z duše stinné že píseň též se line, nechť třeba ví, že zhyne v kosmické písni hvězd!
Ó, těžko nepět spolu, ve jásotu i bolu, květ útlý na svém stvolu je duše,
která v tuše se chvěje podvečer! Kdy neznámá jí ruka ve ztichlé struny ťuká,
tu musí, nechť i puká, se vmísit v hudbu sfér! Vše zapomenout ztráty, květ zdraný, listy sváty,
svůj poslední pel zlatý tu sbírá, nechť i zmírá si zpěvnou za oběť;
ne píseň, duše celá to letí, kde tvá ztmělá sní jizba osamělá – Ó, holubičko, leť!
Leť křídlem písně bílým, rci, k ní že já to pílím, že celým tělem chýlím se písní
k vlasů tísni, jež halí její vzrůst; rtem sloky v podvečeru při luny a hvězd šeru,
ač neví o tom, beru polibky z její úst. A pravdou-li ta tklivá báj, v polibku že snivá
nám duše s duší splývá, pak mojí v sladkém boji jde tvoje duše vstříc!
Tvůj vzdech mou píseň stihne, jak plaše kol se mihne, dá křídla jí a zdvihne ji v azur, nad měsíc!
Ne píseň, ne vzdech, ale ve slasti neskonalé to letí dál a dále po hvězdné
dráze bezdné dvě duše, moje s tvou; co kolem s hvězd tak jemně a dolem z ňader země
noc spřádá sladce, jemně svou hudbu mystickou.
Cookies on Poetry Cove