Ty věčné chvíle! – My je oba známe,
v nichž pochybnost se i předsudek láme
a „ty“ jen „ty“ kdy k srdcím hovoří,
jsou pravé, svaté jsou – ó věř to, drahá,
ať drzou pěstí po nich život sahá,
těch netkne se, ty vždycky zahoří
nám v duších glorií, jež věčná jesti.
Věř, to je štěstí!
Ať sorbet žití, osudem nám skýtán,
se vydá v kapkách nebo proudy, vítán
buď vždycky nám, my žijem v chvíli té.
Věř, moudrosti pro život není větší,
i chvilka jedna bolest roků zléčí
jsouc vryta v desky srdce věčité.
V těch okamžicích budem stále kvésti –
Věř, to je štěstí!