Sto cherubů sen jeho ostříhalo,
by s nástrahami zlý džinn nemoh’ k němu,
sto k jeho lůžka tulilo se lemu,
sto s meči nahými mu u hlav stálo.
Sto u dveří... A přece, jak to málo,
v své duši hořkost, odumřít chtěl všemu,
dal vůli náhubek, svor srdci svému,
a zmrazil moudrostí vše, co v něm plálo.
Však jeho sen byl silnější a větší,
kdos na jeho stál ebenovém prahu,
nemusil ani lidskou mluvit řečí;
po dlouhé době cítil rosnou vláhu
rtů Sulamity, chvěl se rajskou křečí –
byl ráno mrtev pod cherubů meči.