SEN PRASVĚTA

Jak dotknul by se mojich skrání svou perutí, noh báječný, tak olověné, těžké spaní setřásá duch můj netečný;

naslouchá v dálku – dlouhý řev – aj, tu na skalin příkré tesy ve ještěrů a hadů směsi s pardálem v půtce skočí lev

mdlý ztrátou krve, uštvaný. Jak dlouhé, živé liány lvu na ohon se věsí hadi, v jich tělech jeho zuby řádí

a v jeho žilách jejich jed. Hle, nyní kles, a teď se zved a hřívou zatřás vlnivou, na pardálovu šíji sed

a v jednom chumlu s zeměplazy se vil až tam, kde skalné srázy se rozsmekly v strž šklebivou. A běsný sykot – táhlý řev

a těžký pád a ticho teskné – jen ve kamení rudá krev a na trávě se rosa leskne. A hory v kráse nedotknuté

tu ve mlze, tam v páře žluté, na mračné skráni první sníh, se zdají tratit v oblacích. Ve směsi sosen, jilmů, cedrů

a v květů tísni lahodné ty stráně tají úrodné, ty ve slunečném prahnou vedru, a rmut, jenž od potopy zbyl,

jim kryje bedra, hruď i týl. Těm proudí z boků pramen lávy, těm ještě šlehá plamen z hlavy a dýmem v plášť je halí tmavý!

Ty nepevny v svém základu tu náhle rostou, tu se kloní a v dol se řítí v neladu, svým pádem z temných doupat honí

zvěř prasvěta. Ó divý chvat a ruch a zmatek divoký! Slon s chřestýšem tu v kotouč spjat se trapně vleče blíž a blíže,

až ve močálu, v lese rýže se zhroutí na kraj zátoky, kde nad zrcadlo tichých vod se s Mahmutem spjal Behemot,

a blíž, kde krví rudne pěna, se bahnem brodí po kolena... A moře spalo. Svoje divy teď skrylo v páry závoj sivý,

houpajíc slunce na klínu, a hrálo jenom krůpějemi, jež v proudech krystalného deště se nesly z nozder delfínů.

Kolébkou tenkrát bylo ještě, ne hřbitovem, na jehož lemy v hrom bouře, blesků požáry by člověk vztyčil jako kříže

své majáky a stožáry, jen orel nad ním, vzduchu kníže, se tichým křídlem slavně nes, zrak upíraje do nebes...

Ó valné světy, chmurné břehy, ó prostore, ó hlubiny, kdy lávy var i ledné sněhy se spryskly v chaos jediný!

Kdy velký prs svůj nedotknutý všem podávala příroda, kdy slunce vzchod, ston větrů dutý i bouře snivá lahoda,

jek pralesů, kvil vodopádů i zápasících oblud řev se pojil v jeden slavný zpěv, ku cti a chvále Hospodinu,

jenž zkrotiv živlů děsnou vádu do věčnosti si used stínu a hvězdnou záři u hlavy, se díval v prostor mlhavý!

Ó básníku, tak i v tvém duchu to bujelo též před lety ve planutí a tvorčím ruchu, než světa dech ten prokletý

se dotk tvé duše jedem svým a poskvrnil ji otroctvím. Jak ony světy v směsi divé bez ladu čněly ku obloze,

tvá duše, moře mlčenlivé, jen hvězdy nebes zrcadlila a prasvěta báj v sobě kryla. Teď řetěz strastí k tvojí noze

se upjal jak lvu na ohon had obratný. Dřív v tvojím nitru vše bylo velké, nádherné a titánské a nezměrné;

tvé srdce bylo velký zvon, jenž rozhoupal se lidstva k jitru. Tys poslouchal jen srdce svoje, a jako vroucí lávy zdroje

v číš zpěvu tekly slzy tvoje! Tvůj vzdor se vzpjal jak leviatan a vzpřímil vaz svůj nesklonný; čím tobě Bůh, čím tobě satan,

čím všeho světa zákony? Tvé myšlenky jak drahokamy se leskly věků hlubinami, nad hlavou jejich blesků roj,

tys v světa zíral nepokoj! Tvůj zpěv byl drsný, neumělý tak jako hradby kyklopů, však lidstva tuchy v něm se chvěly,

on padl božství na stopu. Teď ale, jak zem po stvoření jsi zakrsal a zevšedněl, víc božské síly v tobě není,

nám zhnusil se tvůj chlubný žel! Jen o růžích, o svitu luny zní tvojí písně snivý hlas, a přec je třeba bíti v struny,

by ve základech svět se třás! Nad tvojím žitím tupým, všedním, se pavouk nudy zavěsil, tys z titánů chtěl býti jedním,

leč osud jich tě poděsil! Jen zřídka ještě pověst tichá tvé skráně z dálky oblétá, vulkánů žárem v hruď tvou dýchá:

to mladost tvá – sen prasvěta!