Tak nejednou snil – ale častokráte,
než vzdorný balvan rozhřál ku životu,
než paže vzmachem zbujnou zkrotil hmotu,
než zdeptal, ducha vzlet co tratí, mate,
ten celý pochod z temna k záři zlaté,
než chaos zvuků v sladkou zladěn notu,
co v dumách žije a se hraní v potu,
než vyvře v číši krásy vrchovaté.
Tak snil’s i ty, po stopách spěje obra,
a paprsk velkosti pad’ v duši tvoji,
jejž stěží chápe plémě trpasličí.
To věčný úděl krásy je i dobra,
že, čeho tkly se, byť po těžkém boji,
tam zas jen krása, zas jen dobro klíčí.