Mně zdál se divný sen. Zem celá spala,
pod mrakem spala, hory, lesy, moře
a města, vsi a ledovce a pouště
a v luhu zvěř a ryby spaly v řekách.
Tu náhle z mraku začal padat popel
a padal tiše dolů k spící zemi,
jak lehká vrstva tam se usazoval
na římsy, štíty, věže, okna, hradby,
na dráty, trámy, chaty, okennice,
na z latí zábradlí, na zahrad ploty,
a padal, padal, padal ustavičně.
Jak prach byl zprvu lehký, jemný, měkký,
jak peřina byl, která poznenáhla
se v žernov měnila, jenž tíží příliš;
čas zhltil prostor a část větší moře
a valné řeky, dálné pouště prázdné;
však co ho zbylo a dopadlo v dráze,
kde lidé žili, dosti bylo k zhoubě,
ba více nežli jednou v Herkulanu
a v Pompejích.
Ku ránu přestal padat
a snivé slunce vzešlo jako jindy,
leč kalné dívalo se v tuto spoustu
a po římsách a střechách, stromech, věžích
ten ležel popel, lehký, a přec těžký!
Svit slunce pracně dral se jeho šedí
a bojoval s ním v divném osvětlení,
jež do příšerné lámalo se žluti.
A lidé, již se probouzeli ze snu,
jak příšery se táhli ulicemi,
druh ptal se druha: „Co se stalo v noci?“
A duch snu mého toto pravil ke mně:
Na slunci pukl jeden malý kráter
jak bublina a vrhl ve tvář zemi
svůj všechen popel. Jeden, pravím, jeden!
Jak bude, celé až se zhroutí slunce?
Popelu jeho nestačí pak vesmír
a tento popel bude jeho hrobem.