Tmavá noc a neveselá venku bouří meluzina, a jak zvolna ve mně život, lampa má tak uhasíná.
Těžká hlava bez myšlének ráda by juž klesla v spaní, ale venku jaké vzdechy, jaký pláč a naříkání!
Slyším v směsi různých hlasů, blíž se valí lidstva davy, nade všecko ale jásá píšťaly hlas pronikavý.
Prasknou dvéře – zpolehounka velbloudí sem hlava leze, za ní četném ve zástupu medvěd, huňáč na řetěze.
Toho vede mužík malý, přepodivně vystrojený, zvonečky a rolničkami po všech stranách ověšený.
Jednou rukou v cymbál bije, druhou hraje na píšťale divný nápěv. – Zatím roste v síni zástup neustále.
V divém kole vše se míhá – Aj, v tom vztekle mužík dupne, medvěd skočí na má ňadra, že mi to až v kříži lupne.
Medvěd dupe, medvěd cupe, drápy své mi v ňadra vrývá, nade mnou pak hnusnou hlavou jako v taktu velbloud kývá.
Hle, opice na velbloudu ďábelsky se pošklebuje a talíři kovovými k divé hudbě přizvukuje.
A ten zástup stále roste a ten mužík stále píská a ten medvěd ostrým drápem do krve mi srdce stiská.
S vysoka vždy na mne padne, div mi kosti nepoláme, při tom bručí známým hlasem: „Ha ha ha ha, my se známe!“
Velbloud oči jeden plamen, hlavu svoji točí blíže, cítím jeho drsný jazyk, kterak z ňader krev mi líže.
Umdlévám, jen v uchu zní mi stálý pokřik: My se známe, veseleji, hochu, jinde se co nejdřív uhlídáme!
Rána v cymbál – a juž ticho... ve mlhách se všecko ztrácí, z dalekých cest duše moje pomalu se v tělo vrací.
Píšťala jen v uších zní mi i s talíři kovovými... Podivný sen, podivný sen, kdo jej asi vysvětlí mi?
Cookies on Poetry Cove