Rci, jaký byl to zvláštní sen,
jenž bleskem duší mojí táh?
Já viděl, v noc že schýlen den
a měsíc bdí jen na drahách.
Já snil a probudil se v mžik,
však věčnosti já půl jsem snil,
jak onen v lese řeholník,
jenž ptáku slouchal pár jen chvil.
Pár chvil – kus byly věčnosti
a mnich jen v snění přivřel zrak,
a zdálo se mu s radostí,
že teprv začal zpívat pták.
Ten zpíval již let padesát,
a mnichu zatím zbělel vlas,
že v klášter když se vrátil, znát
jej nikdo nechtěl za ten čas.
Tak bylo to s tím zvláštním snem,
jenž duši moji cele jal,
jak by se s ráje popěvkem
pro věčnost pták ten rozzpíval!
Mně zdálo se – já nevím již,
kde byl jsem – v dálné cizině
a k rtům jsem chýlil plnou číš
a ve půlnoční hodině.
To víno bylo žhavé tak
a žehlo s divou vroucností,
jak do mých snů by pěl ten pták
tu strašnou píseň věčnosti!
A přešel sen jak mračen stín
přes rozvlněné obilí...
Zas život zde! Buď pozdraven,
nechť rosteš třeba z mohyly!
Jsi život zas, jsi život přec,
ač matku svou snad proklínáš,
to písně refrain nakonec,
pták zpívá – sám jej v srdci máš!