Rozlétla se má duše
po hvězdných výšinách
a hlava má se leskla
v šedinách.
Já v světlo věčné zíral
vášněmi nespoután,
a v tiché slasti čekal,
až pokyne mi Pán.
Již za mnou život celý
i lomoz boje ztich’,
jen odlesk všeho planul
mi na skráních.
Já kmet byl s vůlí děcka
a s myslí věřící
a slza vroucích díků
mi stékla po líci.
Jak setřít chci ji dolů,
v tom byl jsem probuzen,
a na perutích ticha
můj prch’ sen.
V mé nitro staré boje
zní plným ohlasem
a chvěji se a hynu
před žití zápasem.
Má vůle otrávena,
sny moje pouhý klam –
jak možno, abych dospěl
k šedinám?