Já umřel. V snu jsem viděl rakev svou,
v ní ležel jsem. Bez hnutí tělo mé,
však čilý, bystrý duch jak za živa
zřel, rozeznával kolem rakve shon,
fantomy lidí, tváře známé kdys...
Ti jedni nesli věnce na mou rakev,
a jiní mlčky stáli opodál,
škleb v líci strnulé neb lhostejnost.
Ty věnce na rakev jak hodili,
mně bylo dusno v ní a čím jich víc,
mně bylo náhle, jak by pravá smrt
teď sáhla teprv na mne; pod jich tíhou
mi přešly smysly, a přec pro ty listy,
ty hořké, tmavé, vavřínové listy
já všecko dal a obětoval všecko;
proč tížily mne teprv teď ty listy
jak pravá smrt?... Já přišel k sobě zas.
Kol pusto již a ticho. Já byl sám,
na marách v šeré kapli pohřební.
Tu vešel kdos, šel tiše jako stín,
ty všecky věnce stranou odhrnul,
jež tolik tížily mne v sledním snu,
a pravil měkce: „Smutný poutníku,
ty’s nevěda mé srdce zlomil kdys,
ne laur, to srdce já ti přináším,
ať na tvém spí a dobře bude nám,
vem tebou zhrzené a tebou plné,
spi sladce, bludná duše“... Žití dech
jak tepla jarní van mé projel údy,
já tíhu smrti necítil jsem víc,
a jen to srdce, lásky plné, vroucí
jsem cítil na svém, tichý pro vždy již
já teprv nyní umřel v děkování.