Mně zdál se divný, divný sen,
v něm celý byl jsem utopen,
že v šer, kdy pěli kohouti,
jej nemoh jsem si z očí vymnouti.
Kdos umřel mi, kdos nejbližší...
Ach, kdy se srdce utiší?
Kdo byl to jen, zda matka, druh?
Já nerozeznal v moři dojmů, tuch.
Den celý v tomto vědomí
jsem bloudil, pln té pohromy,
den celý čekal zprávy zlé
až z konce světa, z dálky odlehlé.
A tíha zůstala a rmut,
ač celý sen byl pouhý blud;
mně zdálo se, za tento žal
že v budoucnu cos jsem si odpykal.