SELSEBIL.

I seděl prorok v dumy vnořen a přišel pravověrec k němu: Ó pověz, jak svět, z čeho stvořen, ó veď mne k zdroji tajemnému,

já boha rád bych velebil! Tu prorok ještě víc skráň schmuřil, sáh’ k srdci, kde žár divý zuřil, a zašeptal jen: Selsebil!

A přišel jiný: Mám zlou ženu, v ní tisíc zakleto je džinů, moh’ její jménem zvát bys změnu, tak rozmarná je v každém činu,

věř, raději bych mezkem byl! Co odpovíš mi, pane, na to? Ty řekneš: Mlčení je zlato! Děl vážně prorok: Selsebil!

A přišel třetí: Studna v domě mi odřekla dar chladný vody! A čtvrtý: Iblis v mém je stromě, neb uschly všecky jeho plody,

džaur ukrad’ brav, jenž v stáji zbyl! Mám zalít strom? Mám kopat studny? Za zlodějem krok nésti bludný? A prorok pravil: Selsebil!

Odešli všickni pohrouženi ve nové dumy novém svoru; jak přetěžké tu pochopení, ký nový zdroj tu sterých sporů,

ký slov těch smysl je a cíl? Ať věřil ten, ať onen reptal, přec tajůplně každý šeptal neznámé slovo: Selsebil!

Sám v sobě o boha boj tuhý při číši první vybojoval, zlou ženu vyhnal z domu druhý, ten v stáj své stádo lépe schoval,

zdroj vytrysk, v květy strom se skryl, a každý za to život dal by, že pomohlo mu beze šalby to svaté slovo: Selsebil!

Ó různá hesla, v denní vřavu již nerozum neb šalba hází, zvěsť spásy v mnohou prázdnou hlavu, jež potlesk levný doprovází,

jak sám by hlas to s nebe byl, oč lepší jste než prorokovo dosť mystické, přec prázdné slovo koranu divné Selsebil!