Tu pověst znáš, jak v cizí kdesi hoře
si zdřimli pro věk bratři – sedmispáči;
mně jest jak děcku, jež usíná v pláči,
když líbám šíj tvou v ňadra tvá se noře.
Snů líbezných tu táhne celé moře,
ba sama láska duší mojí kráčí,
šum zřídel, stromů slyším s písní ptačí,
svou nudu zapomním i svoje hoře.
Tak usnul bych na zlatém srdci tvém,
spal celý věk, se nechtěl probuditi,
tluk jeho byl by mojich veršů taktem.
V něm život v souzvuk splýval by s mým snem,
co bledý vlas tvůj, který zlatem svítí,
by přes mou hlavu splýval kataraktem.