Což ani úsměv májového nebe,
ni petrklíč, kde ztuhla krůpěj zlata
ze slunce v letu útlým stvolem jata,
od chmurných břehů nezdržely tebe?
Já neznal tě – leč lítost zlá mne střebe,
po stopách tvého žití píseň chvátá,
čím přetekla číš jeho vrchovatá
a která ti ji podávala Hebe,
že ani sestry slza, úsměv matky
v té době, jíž zní píseň tvorstva plesně,
kde nejlíp blouzní se za nocí světlých;
kdy vše zní láskou, slavíka zpěv sladký
kdy sklání hlavy v akaciích zkvětlých,
tvůj revolver byl děsný sarkasm Vesně.