Zde na mém srdci ležela,
zde nejbouřněj krev běžela,
zde zvlnila se mocným ruchem,
zde spala ve ztrnutí hluchém.
Zná její vzkypění i var,
zná sladkých citů mocný čár,
zná sílu mou i moji práci,
zná mdlobu mou i resignaci.
Svou duši, vůni vdechla mi
jak paprsk ztajen mlhami,
a něco z bytosti mé zpátky
na její výdech přešlo sladký.
Nuž vezmi ji, když chceš ji mít!
S ní bytost mou, můj žár a cit!
Je svadlá – musí tobě zkvésti,
vždyť modlím se jen za tvé štěstí!
Nejvyšší blaho vždycky tiché bývá,
jen okem mluví, jež se v duši dívá;
já pohled v Tvou, nad kterou v světě není,
tož šťastným jsem – dál pěju ve mlčení...