Muž na kolenech drží malé dítě
a na píšťalu dvojí hrát je učí,
to líčka dme, tak zkouška ta je mučí,
však vidíš přec, že pochopuje hbitě.
Za nimi matka, v tváři smích jí pučí,
tu idyllu v svých zraků chytá sítě,
tak ráda by je stiskla do náručí!
U nohou pána pes bdí ostražitě.
Klid leží na všem jak to nebe řecké,
tak hluboký, tak sladký a tak měkký,
jak pohled ženy, jak ty vlásky dětské.
A cítíš, z obrazu jak tráva voní,
jak chladný vánek až sem duje z řeky
i vosy slyšíš, jak se v stromech honí.