Nuž položte ho sem,
kde hustým pod stromem
se jitra perlami stkví vlhká tráva,
ať zdřime lehkým snem,
byl krátký jeho život, však kratší jeho sláva.
Jak sprchá jarní květ,
on mře; neb jeho ret
se sotva dotknul přeplněné číše,
již podává nám svět,
jež oslazena krajem přec z nitra zmarem dýše.
Co hnalo v zápas jej?
Nač v zápasníků rej
se míchal, ký bůh štval ho divě?
Výš obličej
mu pozvedněte k slunci, než sejde k Hadu nivě!
Ó smutný věru ples,
že tak před časem kles’
jsa okamžité vášně marným plenem!
Má slzu naši dnes,
však zapomnění zítra juž bude jeho věnem.
To příliš krutý trest.
Však z přímosti on cest
jak dítě sešel plaché, nerozumné.
Kde jeho matka jest?
Je líp, že nevidí ho v té trpké chvíli dumné!
Jak sprchá jarní květ,
jak rosy mizí sled,
on zajde jak po bouři s hory voda,
a sotva dívčí ret
si vzdychne za ním smutně: Je krásy jeho škoda!