Před trochu radosti jak velké hory žalu
nám nakupili bohové!
Dřív nutno čelem tvrdou probít skálu,
zrýt ňadro země kovové.
Pot v skráni, mozol v dlani, nohy samé trny,
na duši strachu stín a viny skvrny
a v posled z všeho zisk tak malý, nepatrný –
tiš popelnice bronzové.
A udýchaný horečně
když člověk spatří cíl,
mdlý, schvácen, bez všech sil
tu vidí konečně,
jak málo to, proč žil,
jak mnoho to, co snil,
z jak málo zdrojů pil,
jak málo šťastný byl,
jak pro málo se mnoho bil
a nevděčně.
A radost, naposled již v ruce svojí drží,
hrst vřesu suchého jest z podzimkových lad,
květ pampelišky urván nad věčnosti strží,
kam bledým odleskem hvězd věčných promyk pad.
Však dnes už není mlád
ten athlet, který vyšel před lety v boj dlouhý,
dnes větru stačí dech,
a vřes a pampeliška, jeho sny a touhy
se rozdrobí a rozletí v dál, v spěch
a chmýří jen mu zbude na prstech
a v oku slza jen
a sen,
jak všecko, oč se s živly bil,
jen vlastní jeho přelud byl.
Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!
Ó touhy olbřímí! Ó malá sílo svalů!
Dnes krátké příměří
a zítra znova zas bít o Nutnosti skálu,
rvát s vlastními se stíny v zášeří,
dbát na ránu, jež udeří,
i na tu, kterou dává pěst,
za fantom – jenž jest sláva,
za slovo – jež zní čest,
za cetku – pojem práva,
za klam – jímž láska jest,
za naděj – světlo hvězd...
Ó nekonečný trest!
Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!
Ó spráhlé koleje všech bludných lidských cest!