Do hlubin země duní to temně, co jen se to děje nahoře? jas vniká ke mně,
zda jest již blízko do zoře? Ach, světlo! eden! Pohled jen jeden na pláně, hory a na moře!
Skulinou skály kmitá to v dáli, jakby zde nítil se mladý den; rána míň pálí,
s víček mi prchá těžký sen. Svit blíž se nese, zlatem se třese, jím strop mé klenby plá vyzlacen.
Helios s oři jistě to noří z purpurných vln se v nový běh, z hřívy, jež hoří
rubíny, jeden k nám paprsk šleh’. Potěšit, sílit a pak nás zmýlit, v starých zas nechat nás bolestech.
Ten svit kol těká, po skále stéká měkký a vlídný, jasný tak, světla to řeka
sklání se po letech zas v můj zrak; v žernov můj tuhý kouzlí mi duhy, starý sval by se vzpjal do oblak!
Porfyr v nach koupá, hle, v něm se houpá pavouček růžový na niti, třese se, stoupá
do tmy hloub, hle, snad se zachytí na mojich poutech! V jeskyně koutech světluškou v tmách se snad rozsvítí!
Divný ruch za ním doleh’ k mým skráním, tak houká doupnák v stínu skal. Hájům a pláním
takou zvěst Notus a Boreas lkal, v tom krásném čase, v síly své jase kdy jak bůh volný jsem pod nebem stál.
Slyšíš tep křídel? Stajených zřídel z hlubin to pod námi var i ruch. S oblačných sídel
odvetou duní to v mdlý náš sluch. Vlá to, se chvěje, co se to děje? Zahájil vládu tam nový snad bůh?
Ó Gaio, matko! Rci, zdali sladko fialky pučí zas v stínu tvém? Pravěká látko,
kypíš zas slíbána slunce rtem? V paprsků přízi na lem tvé řízy zda sedá sbor motýlův s ptáků stem?
Cytisu keře! Ve vašem šeře zda budí píšťalu velký Pan? V dusotu zvěře
zda chvěje se kopyty horský lán? V sněhy a deště vichrem zda ještě ční Pindus a Parnas blesky zdrán?
Zmírá svit sladký... do tmy jen zpátky noří se posupné stěny skal. Sen to byl krátký,
oře své Helios obrátil dál! Pavouček malý na hraně skály, s hor jakby vichr květnou pýř svál.
Do hlubin země duní to temně. Jen v úzkém vztyčit se prostoře! Zkrocené plémě,
jen pohled na skály a na moře! – Ticho teď kolem. Ptáme se s bolem: Co jen to dělo se nahoře?
Cookies on Poetry Cove