Jak to dávno! Hebrejská karavana pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl, tam, kde jim z dálky
strmé, příkré, čtyřboké pyramidy vážně, slavně kynuly; modré nebe měly přísným pozadím... velkolepá Východu freska!
Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby, v jejich stavbách jásala valná Hmota, stonky pouze lotosu obepjata v příkrasu jemnou.
Stavby valné rozměrů gigantických, sluje, strže, sloupoví, chodby, brány, klubko chrámů tesané, mosty skalní indických pagod...
Strmé, příkré kaskady starých schodů, po nichž řvoucí páry lvů při měsíci chodí – vítej, teraso Persepolská, krásná i v rumech!
Mocné hradby Kyklopských valů! V slunci jasem bílých mramorů zpívající Parthenonu linie ušlechtilé, Homer kde básnil!
Dále k předu, písni, leť! Vážně pozdrav chmurné stavby Pelasgů! Skalní hroby! První stavby Etrusků! Římské chrámy, cirky a fora!
Basiliky, divadla, thermy, brány! Jaký pochod básnící duše lidské! kde se kupí paiany, hymny, žalmy v gothických dómech!
Tyto bájné kalichy liliové, celou jak se Evropou rozvlnily, v tanci fial, chrličů, výše k slunci s pralesem vížek;
co tkal zatím pavouk jak důmyslný Arab vlákno fantasmat v arabesky, kruhy, kostky, motivy ptačí, lidské v bizarní směsi;
od té staré Florenské křtitelnice, jejíž kvádry rozrazil Dante, dítě aby spasil tonoucí, ke kopuli Svatého Petra;
jaké moře povzletů, vzmachu, síly, jaký rozlet myšlenky, snů a dumy, jaká velká, duchová epopeje mluvících skalin!
Tak mi zdrávo Umění budiž dávné, od té snahy před živlů drzou zlobou nepodajný aby se člověk bránil balvanů svorem;
aby cesty zkrátil si ku svým cílům, srovnal zemi, zprobodal šíje obrům horských pásem, rozdvojil, spojil moře, sblížil pól k pólu!
Suez! Simplon! Dunící rány slední, kladiv, rýčů! Výbuchy s echy skalisk, zdali nejsou odvetou vítězící v hromy všech válek?
V tento koncert kamenných, hlasných básní, jimiž po vždy mluviti bude člověk, Čech též záhy připojil svoji strunu k vítězné písni!
Ony mluví, balvany, skály mluví umnou rukou vztyčené směle k hvězdám, naše dómy, paláce, hrady staré, dědictví otců!
V oblouk smělý sklenuté, srázné mosty, jimiž pyšně projíždí množství lodí, strojů oddech hluboký, hvizd jich táhlý, jezů hluk mluví;
hlásá slávu mudrců, myslitelů, v sboru jejichž zakotvil pevnou nohu Slávy syn též, slávu by matky hlásal budoucím věkům!
Cookies on Poetry Cove