Saul.

Kdys na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda neb v modrou patřil dál, v prahnoucí sluncem lada, co viděl jsem? Nebe i zem,

rám obrazu, v němž duše žila ráda. Tu jak jsem v poušti spal, na ňadra stulen země, květ černý z ní se vzpjal, v mou duši dýchal temně. Byl jako ropucha,

šeptal mi do ucha a tisk' se na má ústa a blíž ke mně. Já nevěděl, (já spal,) že byl to démon zhynu, jenž u mé hlavy stál a skráň mou halil v stínu.

Stál u mne do noci, o vládě, o moci sny hrdé šeptal v lidskou, slabou třtinu. A já jsem náhle vstal a cítil v sobě sílu,

byl skalou každý sval ku velikému dílu, dnes vládnu a král jsem a moje nebe, zem – však srdce stuhlo koží krokodilů.

Ó kéž bych opět spal, jak hoch na poušti kdysi! Ký démon v prach mne sklál, zřím v mlhách jeho rysy! Co do ucha mi vdech', je pláč a žeh a vzdech.

Stůj! Promluv! Rci, kdo Ty jsi! Hoch jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny, ve světlech hořel sál, v číš padal paprsk luny, a krad se po stěnách,

já po oštěpu sáh', já cítil pod sebou se chvěti trůny! A jak by křídlem vál pták černý nad mou skrání, bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,

ta zaryla se v zeď a jako v odpověď zas znělo strun těch žaluplné lkání... A já jsem k hochu prál: „Víc nechoď k mému loži!

Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!“ – A smál se David, hoch a v harfu bil, jak moh', a já zřel světy jeho u podnoží...