Nad mým ložem, – bezsenné já často noci mám, –
skáče satyr, chlupatý jest, sotva snouben tmám,
do nich splývá, pak z nich tryskne, šklebí se a zmizí,
drsný smích to žití v hoře mojí analysy.
Neb já pytvám duši svoji i svědomí hlas,
a jsem skoro k smrti vážný, v tom tu satyr zas,
jen se chechtá, jen se šklebí, skočí na pelest,
a v mé dumy hlasně křičí: „Věř, že štěstí jest!“
Skočím po něm, rukou máchnu, ve tmě zmizí zas,
nad mým ložem dál se vleče bez pomoci
dlouhou nocí
nekonečný čas!