SATANELA. (VI.)

K zemi sletěl večer letní, sletěl ticha na peruti; každému nes’ něco darem: spánek lidem, rosu květům

a ptáčeti teplé hnízdo. V refektáři Johanitů noc své stíny rozvěsila, na korunních zlatých svícnech

hasly knoty doutnající, ticho, smutno v šerém sálu, vydlážděném mosaikou. Po stěnách a mezi okny

pod výklenky kulatými stály sochy dávnověké velmistrů všech od počátku řádu toho založení.

V nočním tichém pološeru příšerně se chvěly pláště, černé pláště s křížem bílým. Brzy vyšel měsíc plný,

velkým oknem nahled’ v síni a vyplašil svojí září černých stínů němé ptactvo, jež na štíty, kříže, přílby

usedlo si ve soumraku. Hrou těch stínů na podlaze, na stropě a mezi okny stal se měsíc zvědavějším,

v refektář pad’ plným leskem, a ozářil dlouhé stoly, řady židlí, kazatelnu, ozářil i lebku holou,

jež nad pohár nakloněna v zákoutí se opozdila. Probuzen tím z těžké dumy vznes’ velmistr hlavu svoji,

rozhledl se dlouhou síní a vyprázdniv rázem číši znovu upřel kalné zraky v dno poháru. Rej myšlenek

hnal se znova jeho hlavou jako stíny na podlaze, jako mráčky po blankytu. Divné sny a divné tuchy

hodily naň svoje sítě. Nevěděl sám, co jej tíží, zda vzpomínka minulosti, či tušení příštích žalů.

Události dnů posledních: uvěznění Roderiga, odsouzení Satanely, rána moru každou chvílí

novou oběť žádající: vše to vřelo v jeho mysli jako láva na dně sopky, jako v kádi mladé víno.

Dlouho seděl, znovu nalil, znovu opět klesl v dumy. Aj, tu zase měsíc bílý rozhodil svých lesků závoj

na průčelí refektáře, kde od země až ke stropu stála kamna – divná práce, památka dob dávno zašlých.

Veden luny hravým svitem velmistr zved’ hlavu holou a sledoval rej paprsků po kamnech, po jejich římsách,

po květinách divných tvarů, po spletených arabeskách, po vypuklých sošek věnci. A čím dále zadíval se,

tím víc nových našel tváří, jichž si dříve nepovšimnul. Strany této pyramidy pěkně byly vyzdobeny

mnohou bájí tajuplnou, jakých na sta v starověkých legendách se vypravuje. Věncem květů, arabesek

těkal měsíc výš a výše až na vrchol pyramidy, kde byl zápas Michaele se Satanem vyobrazen.

Jednou nohou na oblaku archanděl stál, kopí blesků nade hlavu vznášející, druhou kladl na šíj ďáblu,

jenž se v prachu před ním svíjel, darmo rukou zakrývaje čelo bleskem znamenané. Jak hluboký výraz tváře!

Vztek a bolest nezkrocená, hanba, stud a pokoření zápasily v mračných tazích, v oku škleb se tajil drsný.

Druhá ruka napřažena vznášela štít osmihranný proti bleskům andělovým. Velmistr se dlouhou chvíli

díval zrakem pozorlivým na tvář ďábla – hle, co vidí? Jak se měsíc výše sunul, zdál se ďábel oživený,

vraštil více chmurné čelo, až se zdálo velmistrovi, že skrz prsty, pod kterými obličej kryl znamenaný,

prýští se mu slza jasná... To hra stínů jen a světla, velmistr si myslil v duchu, znovu nalil a v myšlenky

zase znovu ponořil se. Zdálo se mu křivdou velkou odsouzení Satanely. Což to dítě zavinilo,

že zrušilo průvod svatý a pár pecek že hodilo na mnichy a na biskupa? Proto má být upálena?...

Ale je to vůle lidu, jež vypuknout hrozí v bouři, považujíc Satanelu za příčinu morné rány.

Vůle lidu, který sotva rozhnala noc černorouchá od hranice vystavěné na nádvoří citadely,

od hranice, jejíž rysy hledí oknem v tuto síni jako děsná obžaloba odsouzené nevinnosti.

Puzen tajným, vnitřním hlasem velmistr se znova díval, jak bázlivý paprsk luny osvěcuje tahy ďábla,

a tu se mu časem zdálo, jakby tvář tu hrůzyplnou viděl kdysi ve životě; ale kdy?... kde? – marná snaha!

Klame snad jej měsíc plachý aneb jen hra obraznosti? Jasně vidí, kterak ďábel stáhl ruku s obličeje,

jak štít složil osmihranný, jak protáhl dlouhé údy, jak pomalu vážným krokem slezl s kamen – kráčí k němu.

Příšerný krok jeho tichý po podlaze, ozářené luny lesky nestálými, jen se mihnul beze zvuku.

Tak se nese rej havranů černým křídlem v tichém letu nad planinou zasněženou. Bez ruchu byl jeho kročej

a postava – beze stínu. V leknutí než mohl sáhnout velmistr ke škapulíři, už host děsný noční chvíle

tiše used’ proti němu, vzal se stolu druhý pohár, naplnil jej vínem rudým a pak pravil tichým hlasem

jak had, když se travou smýká, jako vítr když šelestí ve hřbitovním svadlém věnci: „Noc je dlouhá, viď, můj bratře,

vzhůru pohár, připijme si! Noc je dlouhá, nekonečná, jak to moře lidských bolů!“ S vytřeštěným kalným zrakem

velmistr zved’ číši svoji, pil – však se mu při tom zdálo, že polykal samý oheň. Číše o stůl zazvonily,

ďas položil nohy křížem a své zraky bodající pevně upřel na velmistra. Tento vínem rozjařený

chvějícím se tázal slovem: „Jakým právem, noční druhu, smíš mne bratrem nazývati?“ Příšerně se ušklíb’ satan

a tak jal se odpovídat: „Noc je dlouhá, milý bratře, snad bych dobře pobavil tě, pohádku znám z dávných časů,

kterou kdyby’s vyslech’ pilně, poznal bys, proč mým jsi bratrem. Noc je dlouhá – podruhé snad vlíkal bych se darmo dolů

zpod jha blesků Michalových. Nuže, poslyš! – Ještě číši, noc je dlouhá a mně práhne!“ Znova číše zazvonily

a ďas jal se vypravovat: „Za mořem a za horami před dávnými jednou lety na svých otců rodném hradě

svorně žili dědicové, dva to bratří jedné krve. Starší vedl správu statků, honil v lese na pohoří

a sil v půdu zlaté símě. Mladší sedal za knihami, lepil z hlíny divné tvary, jak je vídal v starých knihách,

ve chrámech a chodbách hradu. Žili dlouho dosti svorně – až se náhle znesvářili hněvem na smrt zaplanuvše.

Předmět sporu byla žena krásná jako anděl s nebe, svůdná jako satan v ráji; ba zdá se mi, v jejích žilách

že proudila krůpěj krve Lility, té Satanice, první ženy Adamovy. Potkali se jednou v noci

oba bratří jednou cestou; starší mečem ozbrojený, mladší dlátem, oním dlátem, jímž před chvílí v tuhý mramor

kreslil tahy svaté Panny. Co se dálo, ty víš lépe, než to mohu opakovat... Mladší bratr zmizel ráno,

netázal se nikdo po něm, starší unes’ dívku na hrad a s ní v roce zplodil syna. Za tři dny však syn se ztratil;

marné hlídky, marná snaha, nikde v světě stopy po něm. Po letech zas žena jeho dcerušku mu porodila.

Darmo brány, stezky k tvrzi trojí stráží obsazeny! Marná péče: než den třetí skončil zápas s noci stíny,

ztratila se také dcera... Tím pohnutý bratr starší dal se náhle na pokání, a když žena zemřela mu,

církvi dal své statky všecky, kříž vzal a šel proti Turkům, by hrob svatý osvobodil. Chtěl najíti smrt svou v bojích,

ale darmo – síla jeho, udatnost a mužný věhlas zvolily jej, než se nadál, za velmistra Johanitů.

Mladší stále bloudil světem, netvořil už ale sochy andělů a mučeníků, ale tvořil samé ďábly,

a ty sochy všecky nesly tahy jeho bratra. – Brzy v proud rozkoše vrh’ se divý, bil se v krčmách, ve soubojích,

opíjel se žhavým vínem; snad chtěl hada utopiti, jenž jej hlodal věčnou mukou. Nemocný a vysílený

až na tento ostrov přišel, kde mu konvent Johanitů v refektáři staré sochy svěřil, by je poopravil.

Tu poslední sílu ducha, ba tu svoji duši celou ztýranou a unavenou vášněmi a věčným vzdorem

vdechl soše satanově, který vede zápas tuhý s Michaelem arcivrahem. Divem světa tvář ta byla!

Ale velký tvůrce její nežil dlouho – denně chodil na svoji se dívat práci, stával před ní zamyšlený,

plakal nahlas dlouho – dlouho... Potom zmizel – ale záhy mrtvého jej naleznuli ve kláštera rozvalinách.

Viděli, jak v svitu luny cikáni hrob kopají mu, a jak nad ním hořce pláče dítě hnědé, bosonohé,

černých vlasů plný vrkoč nakvap stočen v šátek rudý a v živůtek pestrých barev jak bys vdechl útlé tílko...

Já svou báji dopověděl, ostatní v své najdeš mysli. Já se vracím, čas mne volá v jařmo blesků Michalových.

Jinde zejtra shledáme se...“ A zas vážně tichým krokem Satan kráčel beze zvuku, beze stínu – vzpjal se vzhůru...

leh’ pod nohu cherubovu, zakryl tvář si levou rukou, a jak dříve ku obraně štít pozvedl osmihranný.

Ale v tazích děsné tváře tolik bolů, tolik žalů, že se zdálo velmistrovi, jak bohaté perly slzí

sevřenými jeho prsty řinou se jak kapky deště, ba že nyní těžkým vzdechem chvěje strop se, chvějí stěny...

Tak musilo člověku být, když se loučil s ráje prahem, tak démonům pokořeným, když je házel bůh ve propast;

tak musilo býti bohu, když svět stvořil a když poznal, že jej stvořil – k utrpení... Zmizel měsíc – kolem temno

jako v duši velmistrově. Druhý den jej bratři našli ležícího na mramoru s obličejem zkrváceným.

S velkou prací zkřísili jej. Dvakrát ještě svadlé rety otázkou se pozachvěly: „Co se stalo Satanele?“

– Upálena podle soudu! „Co se stalo s Roderigem?“ – Chtěl se za ní vrhnout v plamen, ale jenom velkou mocí

zdrželi jej – teď se zbláznil. Velmistr víc netázal se, do večera tiše skonal, jak mu Satan předpověděl.

Zhasnul paprsk věčné lásky, odlet’ motýl obraznosti a ta krůpěj poesie změnila se v slzu bolu,

kterou světím tvé památce, Satanelo! Satanelo!!