SATANELA. (IV.)

Na zdi bašty rozbořené Satanela usedla si, v přemýšlení, zamyšlení černé vlasy rozpustila.

Ty kol jejích plných ramen v moře tmavých vln se slily, až splynuly s trávou žlutou i s břečtanu tmavým listím.

Tak seděla Satanela; přes zeď mezi akacií bílé květy, sladkodeché, visely jí nožky bosy

střásajíce každým hnutím s vonných květů rosné perly. Seděla tak dlouho, dlouho, nač myslila, těžko říci;

ale dlouho přemýšleti nebylo jí milou prací. Brzy hlavou pohodila, o dlaň čelo podepřela

a na hory v modrou dálku s úsměvem se zadívala. Z dálky sjela hbitým zrakem na proud, jenž se v dálce třpytil

jako had, jenž usnul v slunci; pak na lesy, které tiše hověly si bez pohnutí pod závojem zlaté páry;

pak na květy akacie, s nimiž hrály nožky její, na mech, který pod ní bujel, na pestré v něm skabiosy,

kde bzučela včela zlatá, mravenec se v hlíně pachtil. Tu své nohy lehkým hnutím vyplašila z bílých květů

motýla – byl barvy černé se vroubením křídel bílým. Ten se vzpjal a letěl dále, sed’ na skálu – a zas letěl

a kol skrání Satanely míhnul se jak chvilka trudu, jak myšlenka zádumčivá, jenž ji náhle z nenadání

v tenata svá zapřádala. A snad v skutku onen motýl, onen černý motýl smutku vzal na křídla sametová

všecken smutek Satanely. Sotva zmizel v modré výši, Satanela zasmála se plným proudem, plným tokem.

Smích ten letěl od skal k skalám, letěl v šedé trosky zpátky a ozvěnou k ní se vrátil. Tak v závěje sněhu v noci

padne cinkot zvonků hravý, i rolniček jasné smíchy. Brzy smích ten utajil se, až pak přešel v píseň tklivou,

z jejíchž vlnek zádumčivých časem blesknul jak svit luny, jak šupina rybky zlatá. Zmizel teď... snad utonul již

v onom moři sladkých citů, které srdce milujících obejímá sladkým proudem – ale náhle vybuch’ zase,

prošel všemi stupnicemi, zajásal, neb snílek smělý teď si našel haluz květnou, kam by složil zvučná křídla,

teď si našel pevnou vížku, kam zavěsí zvonky svoje: Co to z dálky sem se valí? Zaclonila rukou čelo,

ztajila smích Satanela a na chvíli s tváří vážnou prohlížela sobě průvod, který z města blíž a blíže

polemi jak had se vinul. Tomu děcku volné pouště, jež znalo jen cimbál jasný, píseň vichrů a ty lidi,

s nimiž rostlo od mladosti, nekonečně byli směšni v černých hávech staří mniši, jejichž velké, bílé pleše

do dálky se v slunci leskly; ve ornátech řada kněží, jenž ze zlatých kaditelnic vypouštěli sloupy dýmu;

ze všech ale nejsměšnější byl jí biskup v mitře zlaté, monstrancí kol žehnající, ovívaný pštrosím peřím.

Stála zde jak omráčena, sem tam těkal zrak nestálý a pak v nové proudy smíchu roztál tichý obdiv její.

Zatím k šedým zříceninám v dlouhém tahu dospěl průvod a pod skalou zastavil se, tam, kde obraz svaté Panny

visí v keři planých růží. Dělily se lidu proudy a pustily středem svojím mnichy, kněze, Johanity.

Těchto řadou trojnásobnou prošel biskup ku obrazu, zástup klesl na kolena, šum se ztajil – dlouhé ticho.

Nad výklenkem skalní stěny v stínu bílé akacie dívala se Satanela, co se dále díti bude.

Přitom zvolna z klína svého vybírala velké datle, jedla je a pecky dlouhé kladla v řádky na kamení.

V tom zrak její těkající uzřel v davu Johanitů Roderiga v plášti tmavém, stál zde s čelem zachmuřeným

jako mrak na letním nebi. Jak jej stihla okem hbitým, hodila naň pecku datle, a když on zrak udivený

zvedl vzhůru k rozvalinám, spustila zas jako dříve svého smíchu plné proudy. Udiven lid zíral vzhůru.

Z toho ale radost větší měla ještě Satanela a celý dešť pecek z datlí házela teď na biskupa,

jenž monstrancí právě žehnal davům ve prach klesajícím. Nový povyk, nová vřava, různé hlasy a smích její

mísily se v jednu směsi. „Vzhůru za tou čarodějkou! – vzkřik’ velmistr Johanitů – vzhůru za tou čarodějkou,

jež se nyní odvážila rouháním svým trestuhodným volat hroznou pomstu nebes na hlavy všech – vzhůru za ní!“

Sotva dořek’, v lidu hnutí, a žoldnéřů smečka dravá sápala se na skaliny, aby jala Satanelu.

Tato ale s novým smíchem uskočila jako ptáček v oné báji dávnověké, jenž svým peřím zlatolesklým

pastýře za sebou lákal. Výš a výše uskočila se skaliny na skalinu, se zdi jedné na zeď druhou,

a s rostoucím stále smíchem mizela jim, jako motýl všetečného hocha šálí. Více rostl podrážděný

během jejím dav žoldnéřův, až konečně dostihli ji jako laňku unavenou. Než však by se vésti dala,

vyrvala se a v běh kvapný zpátečním se dala směrem, došla ke zdi nad obrazem, odkudž cesty nevědoma,

jedním skokem s hradby smělým biskupu se k nohoum vrhla, jenž poděšen zjevem jejím monstrancí div neupustil

a dva jáhny s pštrosím peřím ve zmatku tom nepovalil. V lidu úžas, křik a bouře. „Upalte tu čarodějku,

jež se rouhá!“ – „Spoutejte ji!“ Tak velmistr Johanitů stráži svojí rozkazuje, v tom jako lev podrážděný

skočí z davu Roderigo, tasí meč a zařve hromem: „V branách pekla hned se octne, kdo odváží jedním vlasem

hnouti na hlavě té dívky! Ani o krok! zpátky, chaso! – Ty vstaň ale, Satanelo, vrať se v svoje rozvaliny

a nech blázny dále bláznit!“ Domluvil a zvedl děvče, jež se chvělo jívy lístkem, políbil ji v hnědé čílko,

pohladil je v hladkou tváři, a chtěl v řady Johanitů vrátiti se pevným krokem, an tu cestu zastoupil mu

nejstarší člen, comtur řádu, oslovil jej hlasem slavným: „Roderigo Gonvazales, vydej meč svůj v ruce moje,

jejž jsi znectil v službě svaté. Ty jsi zrušil řádu svého největší slib poslušenství, ty jsi vzdorem bujné mysli

na velmistra meč svůj tasil, tys nevěrou a rouháním na plášti kříž znectil bílý, vydej meč svůj, patříš soudu!

vydej meč, dím naposledy!“ „Nevydám a nikdy, nikdy!“ odpovídá Roderigo, šlehá mečem nade hlavou;

ale běda! v krátké chvíli zaskočen jest s druhé strany a odzbrojen nenadále; zároveň též Satanela

spoutána jest bez odporu. V lidu ale nový zmatek – slyš ten výkřik hrůzyplný: Běda! běda! mor je tady!

Tu pláč a tam hlasné klení, náhlý útěk, tíseň davu, a z té vřavy jeden výkřik, jako blesk když z mračna letí:

„Mor je tady! mor je tady!!“ V nepořádku nevídaném vše se valí k branám města, vše se kolem Satanely

tiskne, kupí, řve a křičí: „Upalte ji, čarodějku, jež rouháním ránu mornou přivolala v město naše!“

S meči, štíty, kopím ostrým měla stráž co ubrániti Satanelu, která vzdorně s úsměvem kol retů kyprých

hrdě kráčí mezi stráží a před sebe opakuje tóny oné věčné písně, jež prochvívá bytost její

a jíž refrain v jejím srdci plným hlasem vždy se vrací: Roderigo! Roderigo!!