Trub a bubnů hlahol zvučný. Se všech věží souzvuk zvonů, ze všech hrdel zbožné zpěvy, až tím zvukem, až tím ruchem
zachvívá se ostrov celý. Stále roste zástup lidstva, jeho středem s hudbou, zpěvem slavný průvod přes most táhne.
Trub a bubnů hlahol zvučný. Všady svátek, všady sláva, i to slunce s výše nebe lije samé zlato dolů
na korouhve, kříže, berly, na mitry i na ornáty. S každé strany dlouhým řadem s hlavou holou zástup mnichů,
v jejich středu volným krokem dcery města nejkrásnější nesou obraz svaté Panny. Sloupem dýmu z kaditelnic
div pronikne záře slunce, zvonů hlasy nepřehluší lidu zpěv a mnichů žalmy. Za mnichy a za pannami
kráčí biskup v středu kněží, na šatu a na monstrancí ohněm planou brilianty. Jáhnové dva v parnu letním
vějíři tam obrovskými ze pštrosího péří vanou ve tvář jeho milý chládek. A monstrancí na vše strany
biskup dává požehnání; kam jen hledne na vše strany, v prach se kloní zástupové. Za biskupem dlouhou řadou
celý konvent Johanitů, přílby, meče, pasy, štíty v lesku slunce hoří zlatem. Velmistr kmet stříbrovlasý
napřed jede na bělouši, jejž za uzdu zlatotkanou s každé strany panoš vede. Mezi druhy Roderigo
v plné zbroji, skvostném havu, se sklopenou hlavou kráčí, mrak na čele, blesky v oku. Po náměstích, po ulicích
v dlouhém tahu spěje průvod, za město se polem vine, jak by had byl obrovitý. Dobře vím, že ptát se chcete,
nač ten průvod, nač ty zpěvy? Vždyť přec s Turky uzavřeno příměří jest na pět roků; vždyť přec šťastně do přístavu
plné zboží dojdou lodě, ostrov celý jako perla vroubena vod stříbrem jasným. Obilí a réva zraje,
kam zrak sáhne, v plné kráse, z hlubin moře plné sítě táhne denně rybář každý. Ani mořští loupežníci,
ani Turci, neznabozi, ani hlad a neúroda, ale větší, větší bída, větší rána výspě hrozí.
Z dálných stepí za Urálem, z nedostupných krajů mlhy obrovský pták vzlétnul k nebi všemu světu ku postrachu.
Kam jen sklonil na své pouti netopýří křídla svoje, háje ztichly, vyschla zřídla, pustly sady, tráva svadla.
A co horší, lidé mřeli z nenadání, bez nemoci, jako mušky v hravém letu kolem světla těkající.
Všecko pustlo, záře slunce bělila jen žluté kosti, živ byl jen sup v černém mraku a hyena na pustině.
A ten pták, jejž nazývali trestem božím, ranou moru, každé moře křídlem změřil a přeletěl horu každou.
V závoji par jedovatých letěl v noci, letěl ve dne, slunce rudlo, kde se zjevil, kam přilétl, psové vyli.
Strach a nářky, kvil a kletby před sebou hnal v divém zmatku, a tak letěl od Urálu větrů křídlem ku Byzanci.
Na pobřeží Asiatském celá města stojí prázdná, lodě hnijí ve přístavech, na ulicích lidská těla.
A teď v žáru červencovém blíží se juž také k Rhodu tento Turek černošatý, jehož štít jest rudé slunce,
jehož střely všecky trefí, jehož meč z par jedovatých vnikne v krunýř sebe tvrdší. Proto průvod k zříceninám
ku obrazu zázračnému táhne z města v plné slávě s prosbou, nářkem, modlitbami, aby ostrov Panna svatá
vzala svojí pod ochranu. Proto města brána každá, každý přístav kvapným spěchem řetězy jsou uzamčeny –
ale mor, ten letí vzduchem, ale mor, ten dechem vraždí. Nevím, nevím, zdali let svůj moru pták obrátí jinam:
horký vítr – slunce rudne, v žlutou mlhu zahaleno. Trub a bubnů hlahol zvučný, průvod táhne k zbořeništi...
Cookies on Poetry Cove