To mou věru není vinou, že jest vesna dobou lásky, večernice hvězdou její, růže květem milujících,
slavík jejich ptákem svatým, básníkova píseň sladká kolébavkou jejich blaha i pohřební jeho písní!
Dvě zdi trosek zasmušilých do objetí sesterského oblouky své uklánějí. V rozpuklinách břečťan roste,
na cimbuří hloh a střemcha i koberec mechu bují. Mezi kámen tráva sedla; její tmavé, dlouhé stonky
visí dolů k pohře větrů jako vlasy ženské hlavy. V smutných těchto zříceninách – dřív to býval slavný klášter –
cikáni se rozložili. Soumrak padl na krajinu, v dálce potok temně hučel, lesy časem zašuměly
jako ze sna. – A zas ticho... V toto šero před půlnocí trosky šedé vyzíraly jako obr dávných časů,
jenž po dlouhých, dlouhých letech navrátil se z hrobu k zemi, a teď stojí udivený kvapných časů nad proměnou.
Ba ty trosky byly obrem, plece jeho – hradba skalná, paže jeho – dva oblouky v temnou dálku napřaženy,
okna nyní osvětlena cikánského ohně září svítila jak oči žhavé. Ticho, ticho nad krajinou...
za to v troskách život bujný! V starých zdech a mezi rumy míhají se tmavé stíny, v klenby zvyklé temnu noci
šlehá ohně jazyk rudý, v skrýše zdí a sluje skalní zvyklé tichu ospalému neb jen reji větrů zimních,
šumu listí, ptactva zpěvu, zvučí cimbál prostořeký, zvoní písně hravá sloka. U plamenu na kameni
sedí stařec bělovlasý, vůdce kmene cikánského, v záři ohně jen se svítí sponky pláště na ramenou,
i za pasem nože dlouhé. Proti němu na koberci polo v leže mladá žena zádumčivě hledí v oheň,
rukou hnědou čelo stíní; šnůry perel matně lesklých a bohaté proudy vlasů zdobí též i zahalují
kyprých ňader bujné vlny. Vedle ní muž sedí mladý a prohlíží okem znalce dlouhé dýky lesklé ostří.
Malý chlapec na zdi leží a do dálky tmavé zírá. V pozadí dva v cimbál bijí, v jehož jasné zvuky padá
jejich písně nápěv smutný. V klenbě puklé, v stínu tmavém, červené se kupí pláště, nad ohništěm sedí ženy,
muži leží rozptýlení v polosnění na kamenech; chvílemi jen kývnou hlavou v písně zvuky – a sní dále.
Pestrý tábor v záři ohně, kde jest ale Satanela? Pod troskami v tichém dolu, ve výklenku skalní stěny
obepjatém keřem růží, visí Panny obraz svatý, zbytek z dob, kdy slavný klášter asylem byl nešťastníkův,
oasou byl putujícím. Omšený jest před ním kámen, na kamenu v tmavém plášti sedí šťastný Roderigo
a v náručí jeho tiše usmívá se Satanela, jak na nebi večernice, jak Madona na obraze.
Zmizel s vlasů jejích šátek, zmizel jejich věnec trojí, a jen steré tmavé proudy kroužily se v lesklých vlnách
do živůtku pestrých barev, z jehož vazby málomocné dobyla se ňadra bílá pod návalem sladké tísně.
Ruka její objímala Roderiga šíji mužnou, oko její pilo blesky z jeho oka planoucího,
srdce její rychlým tlukem vyšlo v touze nedočkavé ve ústrety srdci jeho. Hlava k hlavě, rety k retům,
jeden povzdech sladký, dlouhý: „Miluješ mne, Roderigo?“ – Hlava k hlavě, rety k retům, jeden povzdech sladký, dlouhý:
„Miluji tě, Satanelo!“ – A zas ticho dlouhou chvíli, sotva potok hučel z dálky, sotva lesy zašuměly.
Jen to křoví to se chvělo zvuky země nejsladšími, jen ta ústa ta se chvěla pod přívalem políbení,
jak se chvěje lotos bílý pod polibkem věrné luny, jak se chvěje valné moře pod paprsky slunečními.
„Zdali pak se pamatuješ – blahý rytíř lásky šepce – jak před lety ostýchavě kytic tvých jsem květy líbal,
z květů na ústa pak přešel – a hle, nyní jaká změna! Teď smím líbat čílko hnědé, tváře hladké, ústa smavá,
kyprá ňadra, nožky bosy, vlhké oči i vlas černý. Nyní ty jsi celá kytkou a já celý pouze retem,
Satanelo! Satanelo!!“ „Zdali pak se pamatuješ, – ona jemu odpovídá – jak před lety ostýchavě
zvedala jsem k tobě oko – a hle, nyní jaká změna! Teď smím obě oči svoje a v nich celou duši svoji
nořit, třeba věčně... věčně v modré moře očí tvojich. Vidím v nich i tvoji duši, jak mi kyne, jak mne volá,
vidím v nich vše blaho země, omdlévám jím, a jen rety v palné touze opakují: Roderigo! Roderigo!!“
A zas ticho dlouhou chvíli. Ohně hasnou v zříceninách, táhlým zvukem cimbál dozněl, ohlas jeho usnul v skalách.
Za to ale větším leskem hoří v modru večernice, za to ale sladším zvukem chvěje se list, chvěje vlna,
chvěje hrdlo slavíkovo, chvějí rety milujících. Dále plyne půlnoc tichá; usnul háj i skály spějí,
usnul potok, ptáče dřímá. Ticho, ticho, jako ohlas do dálky dech letí sladký: „Miluješ mne, Roderigo?“ –
„Miluji tě, Satanelo!“ „Rci, zda věčně?“... „Věčně! – věčně!!“... To mou věru není vinou,
že jest vesna dobou lásky, večernice hvězdou její, růže květem milujících, slavík jejich ptákem svatým,
básníkova píseň sladká kolébavkou jejich blaha i pohřební jeho písní!
Cookies on Poetry Cove