Roderigo Gonvazales, rytíř řádu Johanitů, vyšel jednou k hlídce ranní, jak to míval v obyčeji;
byltě tenkrát ještě Rhodos štítem světa křesťanského proti Turkům, neznabohům. Sotva vyšel z brány hradu,
viděl, kterak u strážnice bosonohé dítě stojí. Útlé tílko jak bys vdechnul do živůtku pestrých barev,
vlasů černých vrkoč plný nakvap stočen v rudý šátek. Když k ní přišel Roderigo, zvedla k němu v usmívání
velké oči, žhavé jiskry, malou kytku podala mu z horských květů divé vůně ovázaných stužkou bílou.
Roderiquez se usmál také, políbil ty pestré květy, sklonil se k ní, až svým vlasem jejího se dotknul čela,
a otázka se rtů tiše sjela mu jak vůně s květů: – Krásné dítě, jak tvé jméno? – Říkají mi Satanela!
– Satanela?... divné jméno, dvorně rytíř odpověděl, avšak hodno, by sám anděl kořil se tvé božské kráse!
Od té doby každodenně v stejnou chvíli na úsvitě stálo u bran citadelly hnědé dítě bosonohé.
Den co den měl rytíř kytku a vždy slíbal její květy – myslil snad, že při tom líbá útlé rtíky Satanely.
Však dnem prvním v podjeseni zmizela též Satanela, jako ptáče z lesních stínů, jako z luhů včela zlatá...
ulétla snad s vlašťovkami. Za rok ale, když máj vonný růží dýchal do okénka, přišla vždycky s prvním ptákem,
s první lučin prvosenkou. A tak časem zvyknul rytíř na kytky i na polibky, které často místo květů
na rty dívky zabloudily jako včely lačny medu. Tak i dnes po dlouhé zimě s květy přišla Satanela,
ale bože – ne víc dítě, ale žena v plné kráse; ne víc poupě amarantu, ale tmavá růže vonná;
ne víc děcko ostýchavé, ale dívka klopíc oči v blahém zmatku, v chvíli štěstí. Útlé rtíky, dřív jen proužky
z lístků bledé růže plané, rozvily se v plné květy, po jichž rose opojivé mřel bys touhou neskonalou.
Každé poupě útlých ňader vzpjalo se teď vlnou bujnou, div že hlava nešla kolem spočinouti v unavení
na sametu jejich hnědém. A ty vlasy, které nyní trojím věncem čelo její objímaly jako rámcem,
jistě že by rozpoutány k patám padly v sterých vlnách. Ale také jaká změna! Nestála juž u bran hradu,
ale v lidstva davu hlučném tančila dnes na náměstí. Kolem ní jak šumné moře pestré čapky, tváře snědé,
v lidu pokřik, hovor hlučný cimbál vedl s tamburinou. Prut lilije tílko její, oči jedno moře blesků,
a ta nožka útlá v tanci točí se jak lístek větrem. Tak ji spatřil Roderigo, když šel ráno po náměstí;
viděl vše a jeho bytost ztratila se v srdci celá, celým dnem mu v uších znělo: Satanela! Satanela!
Večer seděl v zamyšlení, dlouhou chvílí číše prázdnil proklínaje plášť svůj tmavý.
Cookies on Poetry Cove