Jak bohů sochy skácené zde leží
řad českých králů, oko v prázdno zírá,
meč pádný ruka křečovitě svírá,
lvi kamenní u nohou sen jim střeží.
A světla paprsk přes tvář když jim běží,
tu mramor chví se jako spící lýra,
jim gloriola kolem hlav se sbírá,
jak s měsíce když samé stříbro sněží.
A venku zaznívají kladiv rány,
ruch těžkých vozů, klopot denní práce,
tam povždy jako druhdy lid je v potu.
A v hluku tom ti mrtví spějí sladce,
co svěží silou, láskou ku životu
věk nový svoje otevírá brány.