Jej rozbitý jsem viděl za kostelem,
půl vnořen v tíseň lopuchy a trávy,
u nohou břečtan popínal jej tmavý,
co šípek hořel mu nad puklým čelem.
Teď vrabčík nestálý a přeletavý
zde zastavil se, v mramoru by ztmělém,
kde kryta řebříčkem a jitrocelem
spí voda, ukojil žár žízně žhavý.
Snad někdy nedělní když odpoledne
a hřbitov otevřen, sem dívka zbloudí
a na ten mramor zamyšlená sedne,
co zraky její do dálky se nesou
a v tónech varhan, které slapem proudí,
se malovaná okna chrámu třesou.