ŠÁRKA (III.)

Hrad Děvín z lesů strměl ku obloze, jak orlí hnízdo na skalině z houští, a nastavoval proti Vyšehradu své pyšné čelo. Tyto obě tvrze

teď byly heslem zoufalého boje, jenž od pravěku v lidstvu odbývá se, jenž chvíli stajen zákonem neb zvykem v ráz strhá těsná svojí vazby pouta

a v původní své nahotě se zjeví. Neb při vší lásce, jíž lne k muži žena, cos příkrého se mezi nimi tají: snad vědomí, že muže slabší žena,

snad před otroctvím bázeň v srdci muže, jenž svoji volnost cení nade všecko. Ples rozlehal se po hradě, číš stále dnes přetékala zlatou medovinou,

zbraň odhozená světila dnes svátky. Vše jeden smích a hluk, jenž stále rostl. Ve středu žen teď vyprávěla jedna o dnešního dne činu velkolepém,

o kořisti, na kterou myslit nikdo se neodvážil; o lsti, kterou Šárka dnes překonala mužnou sílu Vlasty, o Ctiradově kráse, ukrutnosti,

o tom, jak vždycky ženami on zhrdal, o tom, co platí v radě Přemyslově i v hluku bitvy. Sláva Šárky letla z úst k ústům, jako lítá zlatá včela

od květu na květ, a jak stále roste jí pelu zlato na nohách i křídlech, tak věhlasu též přibývalo Šárce, čím déle o ní hlučný hovor trval.

Jí nebylo víc tady; darmo po ní zrak jeden pátral ostře pronikavý, zrak Vlasty, vůdce boje, paní hradu. Ta časem procházela pozorlivě

kol holdující, hovořící tlupy a na pohled jen nedbale se zdála všem chvalozpěvům Šárky naslouchati; však zatím lačným vše lovila uchem,

co křídlem slova sneslo se jí k sluchu, a v srdci jejím dávno dřímající se probudily lvice nezkrocené, se žárlivostí závist, k nim pak záhy

stín hyeny se přidružil, jenž vždycky má v srdcích tyranů svůj věčný hřbitov, kde vyhrabává kosti starých hříchů: strach cizí moci, cizí velikosti.

Ty spojivše se řvaly v jejím srdci, krev s lící vyssály a v oko vášně jí vrhly požár, zlomiti moc Šárky již v zárodku, než vzroste v mocnou horu,

stín jejíž byl by Vlasty věčným hrobem. To blesk, jenž tryskl z mračen její dumy a osvítil jí v duši hrozné prázdno, že zalkala by, kdyby plakat mohla.

Cit, jenž ji vedl v boje proti mužům, tak hrozný nebyl jako k této ženě teď záští neuprosné. Ve své pyšné a ledovité kráse stála sama

o dřevěný sloup hlavu opírajíc a podobna jsouc Moraně, jež dumá, na jakou má se uvrhnouti kořist. Vlas její dlouhý, rudozlatý volně

jí šlehal boky, drsné rouno ovčí div upoutalo mocné vlny ňader a černé oko silo kolem blesky. Ruch, který v síni víc a více rostl,

ji v dumy kolébal a z něho pouze jen jedno slovo rylo se jí v duši, jak havrana skřek prorve dumy borů, jen: Šárka! Šárka! syčelo jí v uších.

Hluk bouřil stále, smích a bujné zpěvy jej protkávaly, číše překoceny kol válely se po stolech a zemi. Vše veselí juž bylo vyčerpáno;

tu křikla jedna: „Muži nám tu chybí!“ a jiných sto hned řvalo odpovědí. „Nuž Ctirada sem přiveďte, ať z blízka ty pozná, jimiž zhrdal. Dovol, Vlasto,

ať každá ukáže mu před tvou tváří, jak bídný jest a malý v rukou našich!“ A nežli mohla odpovědít Vlasta, juž celý hrad zněl jedním velkým křikem:

„Sem Ctirada!“ Zas nový oheň rázem vjel v ochablé jich žíly; sedly v kolo, zas naplnily číše chtíce hlučně je vyprázdniti před Ctirada tváří.

Hluk z venku jeho oznamoval příchod. Juž přivedly jej; spoután na všech údech stál v středu síně se vzpřímenou hlavou jak upoutaný zubr. V jeho oku

plál divý oheň, žíly jeho rukou pod vazby řemeny se napínaly; vous scuchaný se třásl. Stál však hrdě a nedíval se, kam svou nohou šlápne,

jak lesem jda by šlápnul v chumáč zmijí. Na chvíli bylo ticho; číše v ruku se nepovznesly k přípitku; všech oči jak zkamenělé tkvěly pouze na něm.

V tom pozvedla se Vlasta. Z rukou dívky, jež stála vedle ní, číš plnou vzala a klidným krokem došla k Ctiradovi. „Hleď, bohatýre, já jsem Vlasta – znáš mne?

Na Vyšehradě kdysi o tvou lásku jsem žebrala a s tebou zápasila, a, bozi vědí, prohrála jen láskou. Však teď jsem toto vonné, divé býlí

si z ňader vyrvala, teď mstím se, mstím se! Tu číši bohům spásám obětuju co zasvěcení velké svojí pomsty!“ A pravou rukou v tvář ho udeřila

a druhou v obličej mu chrstla pohár. Smích bouřlivý a jásot hlučný zazněl, a po příkladu Vlasty hrnuly se vše ženy na Ctirada. V parném létě

tak odváží se much a střečků zástup na mocnou šiji nádherného býka, jež skrvácena pluhu těžkým jařmem je láká k pastvě. Býk pak trhá sebou

a ohonem svým vztekle kolem tluče, se svíjí na zemi a z nozder chrlí pěn kotouče. Leč upoutaný Ctirad stál bez hnutí, ni nezaúpěl vzdechem.

V tom v dveřích síně zjevila se Šárka. I stála chvíli na prahu, přes ňadra své ruce složila a zrakem hněvným na divadlo to hnusné pohlížela.

Pak volným krokem postoupila napřed a zahřímala v rej a křik a smíchy: „Pryč, z cesty, stranou, Ctirad mým je vězněm. Já první právo mám se mstíti na něm.

Ó hanba, hanba! Kde hřmí vlny boje, tam s mužem měřte malichernou sílu – však spoutaný když stal se vaším plenem, tu mějte úctu, když vám soucit chybí.

Já první měla právo v tvář jej bíti, neb v obličej mu chrlit plný pohár, neb šat drát s něho jak vlčice lačná, i slušelo se, mne zavolat první,

bych svoji křivdu první mohla mstíti. Ó Vlasto, špatná jest v tvém voji kázeň!“ Blesk z oka Vlasty stihl Šárku; hrdě však s úsměvem k ní letlo chladné slovo:

,„Ty první rušíš kázeň v našem voji; jen dnešní čin tvůj před trestem tě chrání. Jdi, opusť síň; věz, já jsem paní hradu, a zpomeň si, jak neposlušnost kárám!“‘

„Ó bozi, vizte, slyšte, co se děje!“ tak zaúpěla Šárka ruce lomíc. „Nuž, povím vám, co tajila jsem dosud. Ne k vůli vašim bojům, k vůli sobě

já vstoupila jsem mezi šiky vaše; já chtěla mstíti hrozné pohanění, jež druhdy v lese učinil mi Ctirad a z něhož vyprostil mne statný Bivoj.

Tam stih mne Ctirad o poledni parném na jahodách, jak vlk se na mne vrhnul, můj strhl pás a přivázal mne k dubu, mé nahotě se posmíval a mdlobě –

a kdyby bozi Bivojovy kroky mně ku pomoci nesvedli v tu stranu, ví Svaroh sám, co by byl Ctirad činil. Žár pomsty plál od chvíle té v mém srdci,

dnes vyplněna byla moje pomsta. Já Ctirada jsem jala lstí, a jestli vám vydala jej, stalo se to pouze, by přísný trest jej stihl z ruky vaší,

však nikoli tak podlé pohanění s tak urážlivým rykem lačných vlčic. Ó styďte se, já mohla bych se mstíti, však nikoli, tou nechci splácet měrou!“

A strhla rychle s beder svojich řízu a Ctiradovi smyla s obličeje pot s krví smíšen, proudy medoviny, vous hladila i vlas mu rozcuchaný.

„Nuž, dobře,“ zasípěla na to Vlasta, „my potrestat ho máme – ty chceš tomu? Nuž slyšte všecky: na Děvína valech buď zítra statný Ctirad v kolo vpleten!

Teď odveďte jej zpátky do vězení!“ A vyšla první. Za ní s hlukem divým se ženy valily. Jen Šárka sama zde stála v pusté síni, děsně křikla

a skácela se k zemi. Tak se řítí dub na skalisku hromu schvácen střelou. Noc černá zatím nad Děvín se snesla, jsouc obrovskému ptáku rovna, v stínu

svých křídel který celou skryje zemi. Ruch dne se stajil; pouze stráží kroky se ozývaly kol na prázdných valech. V té chvíli jeden bílý stín se plížil

kol ohrady, v níž uvězněn byl Ctirad. Však sotva mih se, z druhé strany jiný se objevil a kráčel proti němu. V tom rudý požár trysknul na obzoru

a vedle něho druhý, dále třetí, a celý kraj kol hořel rudým ohněm. To na všech vrších kolem Vyšehradu zaplály ohně strážné, jimiž k vojsku

byl volán každý z panství Přemyslova. Pod tmavým nebem ohnivé ty sloupy, tu větší, menší tam, se zjevovaly a míhaly, a odlesk jejich padal

až na podhradí Děvínského hradu. A v rudé záři těchto strážných ohňů, jež proti ženám muže k boji zvaly, se potkaly dva plížící se stíny

a v tvář si hledly šklebným, zlobným zrakem, a oba vykřikly, jak poznaly se. Ku noži, který v pasu měly skrytý, se svezla ruka obou; první Vlasta

se osopila hlasem velitelky: ,Co v pozdní chvíli noční děláš tady? to dostačí, bych v žalář vrhla tebe.‘ Jí klidným hlasem odvětila Šárka:

„Já stejným právem tázati se mohu, co u vězení Ctirada tak blízko teď v noci pohledává paní hradu?“ A s hrdým úsměvem jí děla Vlasta:

,Že paní hradu jsem a hlava boje, mi cestu klestí všady ve dne, v noci. Zříš ohně ty, jež na obzoru planou? Snad zítra juž boj větší, rozhodnější

nám nastane, než v lese chytat muže a lákati je nahých ňader vděkem a poutati je, bezpečně když dřímou. Boj vidím hrozný; snad i Děvín padne –

a proto chci, by ještě této noci byl v kolo vpleten Ctirad na zdech hradu na hrozný příklad, k odstrašení mužů. I vyšla jsem dát vhodný rozkaz k tomu.‘

Tu nezdržela více Šárka divý žár vášně v srdci; padla k nohoum Vlasty, je objímajíc lkala úpěnlivě: „Slyš, Vlasto, řeknu čistou pravdu tobě,

a jsi-li ještě trochu ženou, Vlasto, ty musíš vyslyšet, oč tebe prosím. Nech vládu sobě nad Děvínem celým, nad ženami, nad celou, chceš-li, zemí –

jen Ctiradu přej život; zkusil dosti a víc než třeba trestán byl a stupen. Ó propusť jej a přísahám ti nyní při této noci, při těch hárajících

kol ohních, při všech bozích, při obloze a zemi, jež nás nosí, při té lásce, již zapřela jsi v hrdé svojí hrudi, že nebudu víc míchat se v tvé právo,

že zmizím z hradu ještě této noci, že víc ti v cestu nevložím ni stébla, byť třeba šíré Vltaviny proudy jsi zaplaviti chtěla krví mužů –

jen Ctiradu dej život, ba, co více, vem žití mé!“ – A rázem s ňader strhla šat ochranný, nůž podávajíc Vlastě: „Teď na tom místě nebráním se, prosím

o smrt z tvé ruky, na vězení prahu, za kterým on se jitra nemůž dočkat. Měj soucit; já ho miluju – ty mlčíš? Ó bozi, jistě pouze vaší vůlí

se láska v srdcích našich ubytuje, by sřítila nás v pád a jistou zhoubu! Přej Ctiradovi život! – Slyšíš, Vlasto?“ Však tato hrdá stala bez pohnutí;

žár ohně její osvěcoval tahy, v nichž spala vášeň. Klidně vztáhla ruku a skoro líně Šárce odvětila: ,Před svítáním on bude vpleten v kolo,

však, oč ty žebráš, získám dříve mocí. Já rovněž lačním po objetí muže, já rovněž prahnu, aby srdce muže mně bylo poduškou a zdrojem blaha;

chci milovat jak ty. Ó hrozná chvíle, kdy žena z ňader vyrve sobě lásku; dřív život vyrvat má – to děs je menší! Ó bído, vidět prázdno ve svém srdci

a prázdno v hlavě, prázdno v šírém světě! Však boj, jenž začal, budiž dobojován! Smrt zítra, dnes však obejmutí muže. Před svítáním on bude vpleten v kolo,

do rána já však na jeho spím srdci; slyš, Šárko, na jeho – já miluju ho!‘ Pak do vězení vešla Ctiradova. A Šárka sama zbyla v tmavé noci.

Žár ohňů strážných zvolna hasnul kolem a pouze noc to slyšela, co řekla si Šárka: „Bozi, veďte kroky moje, jdu zradit Děvín vojsku Přemyslovu.“