ŠÁRKA (II.)

Šla pralesem a černé vlasy její jak černí hadi šlehaly jí boky; na plecích toul jí visel plný šípů, luk v ruce chvěl se. Zdlouhavým šla krokem

a v chůzi svojí měla rysa úskok a v pohledu svém měla chytrost lišky. Šla zvolna, větve nazvedala, zrakem kol těkajíc. Hle, teď se zastavila;

nach trysk' jí v obličej, až spánky zbarvil jí plamenem, na srdce padla ruka, jak jeho tluk by chtěla zadržeti. Kus mýtiny před zrakem jejím bylo

a v středu jejím stál dub věkovitý své rozkládaje větve plné suků a krkavčích hnízd a svatého mejlí. I stála chvíli – potom chvatným krokem

šla ke stromu, rty se jí bolně chvěly a nesouvislá slova valila se přes řeřáb jejich v žalobě i kletbě: „Zde bylo to – již poznávám to místo!

Ty starče dube, zvyklý pouze žertvám a modlitbám i zpěvům svatých věstců, jest čas, bys učil zvykati se kletbám a války dějům, čas, by z krve toků

kouř povznášel se v haluzí tvých šero, ne z obětí jen žhavé sloupy dýmu. Ty's zřel mou hanbu, musíš na mou pomstu též dívat se, mou neslýchanou pomstu!

Ku tvému kmenu bylo přivázáno mé posud nedotknuté, svěží tělo, a po mých nahých ňadrech, kterých před tím ni luny nezřel ani hvězdný promyk,

tvé krajkovité stíny drze hrály.“ I zahalila řízou svoji hlavu a chvíli dlouhou stála v přemýšlení. Pak náhle hrdě vzpřímila svou šiji,

až vlasy zahouply se vodopádem přes záda, na nichž v toulci tímto hnutím jak probuzeny šípy zachřestily. Tak náhle býk, jenž dumal na lučině,

jsa zpilý slunce červnového září, se náhle vzchopí, bodnut střečkem v nozdru, a škubne sebou, až jho zachvěje se na svalnaté a tučné jeho šíji.

Ji rovněž bodla myšlénka a z dumy ji zburcovala; nezřela svou hanbu, svou pomstu zřela jen a hovořila: „Ty Černobohu, pane všechněch běsů,

vem srdce mé za trůn svůj velkolepý; krev zženštilou mi otrav ve všech žilách, cit otup v srdci, dej mi k pomstě sílu, když dal jsi myšlénku! Viz, tobě v oběť

já vytrhuju ze svých ňader lásku jak pestrý květ, a místo ní tam sázím keř bolehlavu se špinavým květem. Chci nenávidět, chci se mstít – zda slyšíš

hlas přísahy mé, slyšíš, slyšíš, bože?“ A jako větru dech, jenž z hloubi vane, to zašumělo ve koruně dubu. A Šárka chytla lovčí roh, jenž houpal

se po boku jí, prudce zatroubila. Let' ohlas lesem, usnul kdesi v houští. Však brzy, jakby oživlo kol křoví, dav žen a dívek z lesa kol se hrnul,

a všecky nesly touly na ramenou a všem po boku houpaly se meče, všem oštěp zbraní byl a luk a šípy. I stály kol a čekaly, co řekne.

„Ty Svratko, pověz, byl to jistě Ctirad, jenž s družinou svou před svítáním vyjel do těchto lesů z Vyšehradské brány?“ „Byl jistě on, jel s družinou jen skrovnou,

zvyk jeho často honit v tomto lese, vždy před polednem se zas vrací domů. A viděli, že denně tady sedá pod tímto dubem unavený honbou,

však silný jest a bdělé jeho mužstvo.“ „Zde tedy sedá, právě pod tím stromem,“ cos zašeptalo sladce v ňadrech Šárky; „zde právě vykonej svou velkou pomstu,“

cos zasyčelo – ale boj byl krátký. Před zrakem Šárky krev jen míhala se, v ní ztápěl mech se i kořeny dubu, v ní tráva, listí, haluze i vrchol,

skal útesy, i čistý azur nebes, tok Vltavy a celá dálná země – jen krev, jen krev, jen krev – krev Ctiradovu! I skočila a strhla se svých ňader

šat ochranný a hněvně poroučela: „Teď ruce svažte mi!“ – a vykonáno; „teď k stromu připevněte! K mému boku dej, Svratko, láhev plnou medoviny

a nechte zde mne ležet v palném žáru, a samy tiše v úval ten se skryjte, jejž husté mlází bujným halí proutím. Tam na číhané tiše setrvejte,

až rohu mého zvuk vás zvolá k práci; pak zabte všecky, jež zde naleznete, jen toho, jenž mi bude ležet v klínu, jak vzácnou kořist bez pohromy svažte!“

A stalo se, jak bylo poručeno. Ku stromu Šárka přivázána sama teď ležela; rty její prahly, oči se darmo upíraly v houští lesní;

a jako slunce plálo na obloze, tak její pomsta útroby jí žehla a pálila. Kol všady děsné ticho. Ni cvrček nepřerušil v suché trávě

ten poledne klid němý ostrou písní, list bez hnutí na mrtvé visel sněti, pták v hnízdě spal neb unaveným křídlem bezhlasně kroužil v nekonečnu nebes.

Zem rozhalila slunci svoje vnady, s ním snoubila se v objímání věčném. Tu náhle kopyt ruch a hlasný hovor. „To Ctiradův hlas! Bozi, on se blíží!

Teď silnou být! Ó, pomsto, nyní promluv!“ A vskutku byl to Ctirad. Unavený zde ve zvyku měl pohovit si chvíli i družině; již větve zašustily,

a bylo slyšet rozkaz: „V mlází nechte své koně pást a chvilku odpočiňte!“ Pak bylo slyšet, jak skákají s koní, pak ticho zas, jen srdce Šárky bilo.

Teď objevil se Ctirad na mýtině. Zřel Šárku spoutanou a stanul němý. Cit divný svíral náhle jeho srdce: zda soucit, čili stopa starých hněvů,

sám nevěděl; zřel pouze, kterak trpí. Na ňadra hlavu měla nakloněnou a vlasy její v neladu a zmatku víc jevily, než měly zakrývati.

I skočil k ní a klek' vedle ní v trávu a zašeptal: „Co stalo se ti, Šárko?“ „Voj Vlasty,“ tato slabě hovořila, „mne napad' v lese, pohaněl a ztýral

a přivázal zde k stromu; tvojich ořů však zlekán ržáním prchl polekaný. Já nechtěla jít s nimi v marný zápas a nade mnou se takto mstily za to.

Ó smiluj se a vysvoboď mne z vazby!“ A zase klesla její krásná hlava a vlasy její v neladu a zmatku víc jevily, než zakrývati měly.

A Ctirad sáh' si rukou rychle k hlavě a k srdci pak a ptal se, co se děje, a sedl v trávu k ní a sladce šeptal: „Ty nehněváš se na mne, Šárko, více?

ty's zapomněla již a odpustila – víš, tenkrát, jak tě Bivoj vysvobodil – ty nehněváš se? Ó, jak žehnám Vlastě a celé vzpouře žen, že mohu stejně,

čím hřešil jsem, zas napravit svou vinu, jen řekni mi, zda více nehněváš se?“ A tasil meč a přeříz' její pouta, a ona kladla skráň na jeho ňadra

a šeptala: „Jen milovat má žena a odpouštět“ – však v jejím černém oku blesk mihl se – žel, neviděl jej Ctirad. „Dík, Ctirade; jsi unavený honbou,

zde plná láhev – té si nepovšimli, když ořů tvojich splašilo je ržání; pij, Ctirade!“ A zase v jejím oku to blesklo se – však neviděl to Ctirad.

Vzal plnou láhev, a co nes' ji k ústům, meč, který strhal její vazby, vzala a daleko jej zahodila v trávu. Pak obě ruce krásné, plné, bílé

kol jeho šije ovinula jemně, jej táhla na svá nahá ňadra blíže a šeptala mu v ucho: „Miluji tě!“ On bez vlády se sklonil v její náruč

a prsty jeho v jejích vlasech hrály, a usmíval se, šeptal cos – a usnul. Klid poledne teď dostoupil své výše, jak děsné vášně vřava v ňadrech Šárky.

Teď, pomsto, vstaň a kasej sukně k reji! A Šárka sklonila se nad Ctirada a poslouchala, kterak těžce dýchá; pod její rukou jeho srdce bilo,

a vlhká jeho skráň na jejích prsou; i vztáhla ruku po rohu, jenž visel jí po boku, a chtěla zatroubiti. V tom Ctirad sebou pohnul náhle ze sna,

cos zašeptal – a zachvěla se Šárka, roh kles' jí z ruky: „Nehněváš se, Šárko?“ A ticho zas, jen spícího dech těžký zněl v duší jí jak hudba konejšivá.

Tmou její duše létla bílá peruť, jak holubice přes černavé mračno, svit soucitu se prodral v její srdce. Hle, v důvěře on spí zde v jejím klínu,

zlo netuší, ni zradu z její ruky; spí v lásky snu a před ním otevírá se hrozná šklebící se propast smrti; a tato propast v její ruce dřímá,

v té rohu dutině spí – ještě chvíli a zhltí jej. A on přec tak je sličný, tak mohutný, tak mladý! – Ale pomsta jen hřivou zatřásla a roh se zvedl.

V tom s dubu zvolna snášel se list žlutý, jak zlatý vloček v modrém vzduchu kroužil, a kolem těkající pohled Šárky se stáčel za ním, stíhal jeho dráhu,

a v zamyšlení roh zas pad' jí z ruky. Dech větru parný zavanul a kolem se rozhostilo ještě větší ticho a náhle strach se zmocnil bdící Šárky.

Ten spící muž na jejích nahých prsou, ta samota kol, příšerné ty stromy, jež stály bez hnutí, jak němí svědci, jak tichem svým by se jí vyptávaly:

„Nu, vykonáš již brzy pomstu svoji?“ Vše padlo na ni jako balvan skalný, dech v hrdle stáhlo jí a v plachém zmatku roh ke rtům dán, již zahlaholil v dálku.

Les náhle ožil. Kolem dívek davy na spící padly druhy Ctiradovy a zbily je; on spící pevně svázán a odveden ve jásotu a hluku.

Zas ticho v lese. Bez pohnutí tráva i snět i lupen; jen pod starým dubem se choulí Šárka v sedranou svou řízu, a zářné slunce ani nevidělo,

jak rve si vlasy a jak hořce pláče.