ŠÁRKA (I.)

Žár polední pad na hluboké lesy, jež vlnily se od Vltavských břehů po obou stranách výš až ku obzoru. Žár dusný, v kterém ztrnulé spí všecko

jak zakleto; ni tráva nepohne se, keř nezašustí, strom neskloní haluz, jen z mechů stoupá vůně opojivá. Žár polední pad na hluboké lesy.

Touž chvílí v nich se octla Šárka sama; džbán plný jahod nesla v pravé ruce, snět levou odhrnujíc, která časem ji šlehla v tvář a střásla v černé vlasy,

jenž lítaly jí oblá přes ramena, dešť sněhobílých, kalinových květů. Šla rychle, časem jen se zastavila, jak na výzvědách laň když bystří sluchy;

mech pružný pod její se zachvěl nohou, klesť zapraskla – a zas to dusné ticho. Sem tam se dubů větve rozdělily a obzoru část objevily zraku,

jen lesy, lesy, lesy nekonečné, z nichž trčely jen hroty černých skalin neb holý strom, s kterého slétl časem svým těžkopádným vírem černý havran.

Ruch jeho křídel utlumila dálka; leč kruhy jich ty mohlo stíhat oko, jak úžily se – nyní zapad v houští. Sem tam pruh modré páry nad mýtinou

se táh jak závoj, pod nímž spala země. Dne žárem, cestou dlouhou unavena si chtěla Šárka v mechu odpočinout pod velkým dubem, sukovité větve

jenž přátelsky rozkládal na vše strany, král údolí, na jehož květném prahu se octnula. Pod stromem seděl Ctirad mdlý honbou; unaveným údům chvíli

přál hostinný chlad haluzí a mechu. Hned nezřela ho; on ji ale rázem, jak pestře vyšívaná říza její se kmitla mezi lísek sporým listím.

Tak rys vyhlídá kořist bystrým okem. I skočil za kmen dubu; jak šla zvolna, ji pozoroval; cítil, její krása jak urychluje tlukot jeho srdce

a žíhá milou duši jemu v ňadrech. Žár vykouzlil jí plné, žhavé růže na tváří ovál, plná její ňadra div zadržel šat, kterak vlnila se,

a nahá, plná ramena se leskla, jsouc obepjata kovovými kruhy. Vlas její padal bujnou vlnou dolů až k pasu, pod nímž pestře vyšívaným

tvar oblých boků ostře vystupoval pod řasou šatu, který volně splýval až nad kotníky útlých, bosých nohou. Jak těžce dýchala! co v tmavém oku

jí míhalo se! Ctirad musil stisknout svá prsa, v kterých cítil znova urážky staré jedovatý osten a vášně hlas, jenž pomíšen byl láskou.

I vrh se na ni dřív, než sedla na zem. Ta poděšena byla malou chvíli jak omráčena; brzy ale pýcha a hněv v ní divou probudily sílu.

I začal boj: džbán s jahodami dávno v mech pohozen, do klubka tryskly páže, sval každý vzpjal se, pata vrostla v půdu; jen těžké vzdechy, táhlý ryk z jich ňader

se křečovitě dobývaly. Ctirad, jak na svých prsou cítil její tělo, jsa vášní zmaten povoloval náhle. Však dubu kluzký, zrádný kořen, z mechu

jenž vyčníval, byl nohoum Šárky lečkou, i padla na zem. Ctirad vrh se na ni, strh její pás a řízu pod ním serval, až mih se nahý a plný bok její,

jak v noci z mračen vynoří se měsíc; pak jejím pasem ruce její svázal a strhl svůj a připoutal ji k stromu. Pak stíraje pot s čela dlaní sedl

jí naproti a patřil na ni dlouho, jak přemožena svíjela se před ním bez moci jemu vydána v plen krutý. Pás dlouho Ctirad lačné svoje zraky

po kráse, kterou dříve šat mu halil, po ňadrech, přes něž padaly jen vlasy, po pážích, které svisle klesly k bokům – pak posměvačným zahovořil hlasem:

„Jen zavírej své oči, znáš mne dobře! Jen vzpomeň si, jak na kněžně jsem žádal kdys ruku tvou na zlatém Vyšehradě, a kněžna svolila; ty odmítla jsi,

pak vytáčejíc ženskou lstí svou zlobu jsi řekla: ,Chci mít silného jen muže, tak silného jak Bivoj, ba i více. Kdo přemůže mne před kněžninou tváří,

ať učiní mne ženou, otrokyní!‘ Šlo deset bláznů v malicherný zápas mne nedůstojný; porazilas všecky. Já k příhodnější zanechal si chvíli

ti ukázat, že silnější jsem tebe. Ne ženou, teď mou budeš otrokyní. To chtěl jsem, Šárko, dřív ti připomenout, než pokračovat budu v pomstě svojí.

Ty oči nechceš otevříti? Pyšná! ty nechceš ani rozhlédnout se kolem, jak nádherné nám uchystáno lože? Nuž, zacpi, můžeš-li, též uši svoje,

bys neslyšela, hrdlička jak volá ku lásky hrám, jak z hloubi lesa jelen po svojí lani táhlým touží řevem!“– Proč náhle Ctirad ustál ve své řeči?

V dvou větví rámci zjevila se hlava, a její oči hluboké a temné se upíraly na Ctirada přísně; dvě mocné páže v před se potom snuly,

až zapraskalo křoví pod jich tíží, pak ramena dvě jako svazy dubu, a prsa potom, balvan zrytý bleskem. A nežli Ctirad uvěřil svým očím,

stál před ním Bivoj v obrovské své výšce, jak nebetyčný vedle buk by ožil. Vše na něm žula, suk, vše síla, velkost: dva silné vrkoče prokvětlých vlasů

mu na mohutné plece jak dva hadi se točily, hruď jeho byla nahá, osmahlá sluncem. Klidně skřížil ruce na ňadrech svých a patřil na Ctirada

tím hlubokým a neuprosným zrakem, jenž zvykl v moře pralesů se hroužit a v mraků pestré, neurčité tvary. Tak dlouho patřil na Ctirada Bivoj;

pak pevně stisk svůj mlat, jenž ležel v trávě, a zahovořil velkým, mocným hlasem: ,Na bezbranné svou dokázal jsi sílu; jak diviti se tobě, velký reku?

Ó jaká škoda, že juž mrtev Lumír! Pro jeho velkou, nesmrtelnou píseň tvé vítězství nad opuštěnou dívkou by věru bylo předmět, hodný věnce!

Teď klopíš ty zrak, chlapče; chop se mlatu a dokaž mně, že v tobě síla; posud jen podlost viděl jsem a slyšel tady!‘ I skočil Ctirad jak tur podrážděný,

chyt těžký mlat svůj a zaskřípěl zuby. Tak oba stáli chvíli proti sobě jak černá dvě a bouří těžká mračna. „Ty starochu! či domníváš se, svini

když polehtal jsi druhdy za ušima, že ustoupím já tobě? Milý brachu! od chvíle té, co výhost dal jsi světu, co s Kašou tajným oddal jsi se kouzlům,

co stopuješ let ptáků a pád listí: tvé paže odvykly mlat těžký zdvíhat. Má je ta kořist; či snad její krása – mně poděkuj, že nahá se ti jeví –

i staré srdce rozehřála v ňadrech? Nuž zvedni mlat, já hotový jsem k boji!“ ,Máš pravdu,‘ jemu odpovídal Bivoj, a vrkoče své dlouhé zšedivělé

jen hlavy pokynem si na zad hodil; máš pravdu, co jsem vyhostil se všeho, co nechodím pod Vyšehradskou skálu se účastniti vašich ženských půtek,

co nepívám juž medovinu s vámi a nežvastám o vděku vašich děvic, jsem zšedivěl. Však bozi dobře vědí, proč nechali mne žíti v stínu lesů.

Hleď, nad tvou hlavou krkavců dav letí; tu dobře vědí, že jim pastva kyne. Nuž zvedni mlat a pozor na svou duši, ať s hrdlem tvým se brzy neseznámí.‘

A srazily se jejich těžké mlaty. Tak v podletí, když dlouho proti sobě dvě stála mračna ob čas hovoříce svých hromů mohutnými polnicemi,

se náhle srazí, svět se v chaos mate. Ta těžká rána stihnuvších se mlatů les probudila. Tetřev vylít s křikem; tam liška, která na slunci se hřála,

do chrastí vběhla, dav pak zpěvných ptáků kol hlavy jejich poplašen se vznášel. Tu ránu Ctirad odrazil svým mlatem. „Běs v tě! máš věru ještě tvrdou páži,

však brzy rozmelu tě jako křemen!“ ,Hleď boje si a zadrž chlubný jazyk; jak pozvedneš mlat, Morana jej chytne!‘ A znova jejich srazily se mlaty,

až padaly z nich kusy jako z mračen, když vrazí v sebe, padá krupobití. Tou hromnou ranou Šárka probuzena teď otevřela teprv svoje oči

a zřela zápas zoufalý a divý. Juž pětkrát mlaty jejich srazily se a mocným kterak pozvedly se vzmachem, co servaly juž listí, větví, kůry!

a z očí bojujících lítal plamen a z rukou jejich smrtné spěly rány, jež na půl cestě vždy si padly v náruč. A Šárka zřela dlouho na Ctirada

a zdálo se jí, ač stud s divým hněvem jí v srdci válčily, že Ctirad rekem. V tom Ctirad příliš vysoko mlat zvednul a ten se zaplet v dubu husté větve.

Teď ztracen byl, teď holá jeho prsa a jednou ranou mohl statný Bivoj z nich vyrazit mu polekanou duši. Však tento náhle odhodil mlat pádný.

,Jdi, Ctirade, já daruju ti život!‘ Pak nestaral se o něho, jak s hanbou svůj sebral mlat, pěsť zaťal, skřípal zuby a s kletbou na rtech skočil v houští stranou,

leč obrátil se k Šárce. Odvázal ji, šel k zřídlu, které blízko teklo v mechu, jí omyl skráně, pomahal jí sdraný šat sepjati zas ostny ostružiny

a mezitím k ní vážným pravil hlasem: ,Jsi kořist má, leč klidně vrať se domů! Co mně jsou vaše malicherné spory, co vaše hry a zápasy a sněmy

a půtky, pitky? Mně dostačí lesy. Až Libuše zas zbloudí na své honbě, jsem k službám jí jak z lidí poslednímu; ji z lesa vyved bych jak nyní tebe,

ji osvobodil jako nyní tebe. Však pojď! Co o tvůj zápasil jsem život, bouř černými se snesla perutěmi nad celý kraj. Spěš rychle! Hrom již hučí,

on nápodobí pouze naše mlaty. Hle mezi větvemi ti kyne z dáli již Vyšehrad – jdi rychle! Bozi s tebou!‘ A obrátiv se zmizel v černém lese.