Mrtva, mrtvá v hlubinách věků dávno,
Sapfó, dřímáš, nad tebou času vlny
dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj
v lesbickém moři.
Jako symbol Hellady před mým zrakem
planeš v krásy úbělu; velká, čistá
tvoje duše chvěje se, kvílí, jásá
v sapfické sloce.
Tvoje duše průsvitná lampa bílá,
z které plamen divoce šlehal k hvězdám,
tak že ptám se v úžasu, čím jsi více,
Musou či ženou?
Nevím, ale velebím pouze ženu
silnou vášní, zářící krásou, duchem,
ženu, které jedině mohla říci
Helena: Sestro!
Mrtvá, mrtvá v básníků pouze duši
žiješ věkům! (V jantaru zlaté vlně
často rovněž zkamení k časům příštím
zářící motýl.)
Z jitra mlhou rameno Zory bílé
když se mihne nad lesy, nahé nymfy
plaše v sluje prchají, stromů vršky
šumění táhne;
večer, z klína hvězdy své noc kdy pouští
jako zlaté, báječné ptáky lásky,
básník, věčný milenec tvůj, si v taji
zašeptá: Sapfó!