Tu myslím opuštěných vodních květů,
jež samy, mlčící se k tůni chýlí,
tu horských štítů, sněhu povlak bílý
kde netknut svítí od počátku světů.
Ba ještě líp, tu mrtvých, chladných retů,
když víko rakve z rukou těch, kdo zbyli,
nad tělem spadlo v rozloučení chvíli,
kdy v skutku konec bouří, vášní hnětu.
Neb dokud cosi v hloubi duše hne se,
co chce a touží, v světlo křičí, úpí,
sám nejsi ani na moři, ni v lese.
Však z tebe tvoje samota když vzrůstá,
když k všemu lhostejný jsi již a tupý,
zvíš, kterak pevná má ten polyp ústa.