Ach, mohu říci tak málo,
a mohu říci tak moc!
Den vyzní vším, co se stalo,
a všecko to zhltí zas noc.
Den mnohým tak líbezně lákal,
co tušiti dá se jen v snech,
že večer bych hořce já plakal
tou písní vyznělých ech.
Ó jitro! Ó noci! Vy póly,
kterými omezen den!
Kdo pochopí, jitro jak bolí,
když nesplněn zůstal nám sen?
Ach, mohu říci tak málo:
jen chtěl bych úkoj a chlad
a vědomí, že za to stálo,
proč chtěl jsem o něco stát.
Bubliny, piliny, snahy –
o práce zbytečné dnů,
o žití, o věčnosti prahy,
k nimž celou svou duší já lnu!
Ó, chtěl bych vyžít se krátce,
kýs anděl by v stopách mých šel,
v klín Noci skanouti sladce,
tón zachytit, v posled jenž zněl.