Sám bloudě polem chiméry své spřádám;
jak písek v sutkách míhají se, řinou,
tu pustím jednu, tam uchvátím jinou
a v posled hon jich ani neovládám.
Co toužím, čím se chvěju a čím strádám,
vše vkládám v jejich plesnou honbu stinnou;
jak vločky dýmu jsou, jenž nad pastvinou
se z ohně vinou až k hvězd myriadám.
Ba jsou ty chiméry mé vločky dýmu
z požáru, jejž jsem vznítit chtěl, když hlava
jak pole klasů byla plna skutků.
Z těch zbyla hořká ironie rýmu;
zřím, poslední jak zniká, jiskra žhavá,
půl v resignaci a půl v tichém smutku.