Sám s vichrem bdím. Noc černá dále spěje,
noc dlouhá, smutná, jak to v zimě bývá,
v mou píseň z venčí ohlas vichru splývá
jak fragment cizí, staré epopeje.
Co v srdcích se, co na hvězdách se děje!
Kdo o tom ví as, a kdo o tom zpívá?
A přes všecko jde noc ta šerá, divá,
vše, srdce jako hvězdy v plášť svůj kreje.
Teď zaplakal kdos. – Bože, moje dítě
se vedle zbudilo, vesele vpadla
ta známka žití kol v tu pustou tiši.
Sluch zbystřím. Plesem proudí krev má hbitě,
noc pustá rájem před mou duší zmladla,
své všecky hvězdy dává mi v své číši.