Sám nad životem v chvíli resignace
když stojím, zdeptám vlastní já, jež cizí
v dál prchá, svět co v hlubinách mně mizí,
mdlým echem zkad zní všecka lidská práce;
co ducha, duchu, co je látky, látce
když vrátím klidně, z ješitnosti řízy
když čistý chci se povznésti a ryzí,
jen myšlenky své svrchovaný vládce:
Kdo stojí tu u dveří mojí dumy
a lká a prosí, tisíce mask beře,
jmen tisíc, v nichž však jedna nota zpívá?
Rci láska, soucit, přízeň, slza v rumy
a neúspěchy – couvám v nedůvěře,
však v tom se Bůh mi přes rameno dívá.