Nech této struny – smutek dýše z ní,
je sladká, ale v sled o hrobech zní.
A já bych tuze žil a žil bych rád,
chlad ňader chtěl bych, ne však hrobů chlad.
Chlad ruky toužím, jež by na skráň mou
se, lístek jasmínový, snesla tmou.
Tak málo to za cenu života!
Žel, v ústa hlínu cpe mi Samota.