Ba vždycky sám! – Jen přivyknouti tomu,
kdos dotknul se mých skrání, jako víla
by kolem šla, to, Bože, láska byla,
kde teď jest? Dávno cizí mému domu.
Kdos hřímal v duši polnicí jak hromu,
to slávy zvěst se v lačnou duši lila;
já myslil, v té jest odvaha a síla –
Dnes opět sám nevěřím pranikomu.
Kdos políbil mne. Bylo to mé dítě?
Dnes ovšem líbá, jak bude však zítra,
až zájmy sobectví je lapí v sítě?
Sám, vždycky sám jak v životě, tak v hrobě,
sám s touhou, písní, všemi boji nitra.
Jak možno sám, a neklesnouti v mdlobě?