Jen sáhni v srdce, ať to bolí,
vždy něco ležet najdeš tam,
kýs poklad zakopaný v poli,
juž z dálky kmitá modrý plam.
Díš, vyhráno že tam je všecko,
ó starou tuto píseň znám,
tak v zakleté kdys hoře děcko
strop zřelo, stěny – drahokam.
Znáš zvěst, havranů černá stáda
jak nosí šperků vzácných směs
kams v opuštěná, šerá lada,
kde tmí se skála, mračí les?
Jak Mefisto pak chtěje svésti
ctnost mladou v lásky hříšné ples,
ten poklad našel na rozcestí,
jejž havranů sbor mu tam snes’?
Ty havrany znáš! Péče, trudy!
Ach odkud, rci, se vzali jen?
Ten prsten – symbol tvojí nudy,
ta jehla – ňader tvojich sten;
ty perly kalné – slzy tvoje,
ten rubín – o kráse tvůj sen,
ty mince – blýskavých dum roje.
Tvůj život celý proměněn!
A proto směle v srdce sáhni,
tam rovněž poklad skrytý jest,
jen hloub a hloub se k tůni nahni
u opuštěných, smutných cest.
Jak ďábel nevinnou chceš duši
v rej orgií svých rájů svést,
dát ples jí, který sotva tuší,
květ v kštici, na skráň moře hvězd!
Ó nemysli, že srdce prázdné,
tam vždycky jakýs dřímá cit,
chřest rolničky, jež dí ti: Blázne!
tón zvonů, jež hřmí nad blankyt,
zvuk polibků ten lichotivý,
ston, kterým zmírající škyt’ –
Jen chyť jej teplý, vřelý, živý
a musí pravou písní být!