Teď doba je, kdy otvírá se
vám duše jako květina,
kdy jeví se jí všecko v kráse.
Teď doba štěstí jediná!
Jeť kalich duše lačný rosy,
na první čeká krůpěji,
na ni se třese, o ni prosí,
v ní vítá vzrůstu naději.
V té době vzruchu, v době vesny,
v čas květů, smíchu, slavíků,
vám velkých dějů ohlas děsný,
vám nesu českou kroniku!
Teď ať se každá její zkázka
vám vryje srdce do hlubin,
ať vyroste z ní k vlasti láska
a vyzlatí ten černý stín,
jenž kol se po těch listech táhne,
hruď vzdechem plní pravnuku,
kéž Minulost vám v duši sáhne
vás v Příští vedouc za ruku.
Ach, jaké bude našim dětem?
Zda jim vzplá v slávě vlasti štěp,
až vesna s novým vtáhne květem
přes naši ztrouchnivělou leb?