S Tebou jsem vypil lásky zlatistý kalich,
edenu víry stržen tak bláh’, tak mlád!
Dnes to jen piji v douškách tak malých, však stálých,
leč vím, co piji, a piji to rád,
v proměnách času, v starostech titěrně malých
piji Tvé lásky ten zlatistý kalich
s Tebou!
Dopiji? – Nikdy! Leda snad ve smrti oba.
Víš, po prvé jak jsem Ti ruku na hlavu klad?
Co všecko kdy chtěla nám urvati zloba?
Kdo všecko u cesty vedle nás pad’?
kde syčela zmije, svíjel se had?
Vzpomínej! Dopijem! Co chce tu mdloba?
I z ruky Smrti si Láska po smrti zobá
s Tebou!