Ta hudba škeble, již položíš k uchu,
pel, jenž na vážky modrých křídlech hraje,
vše Orientu pověsti a báje,
v nichž zašlé ráje zjevují se duchu,
bouř vulkánu, hvězd chvění v tvorčím ruchu,
pláč anděla, jenž svému štěstí laje,
sen radosti, jenž v slznou perlu taje,
a píseň po letech, jež milá sluchu:
Vším zní mi tvoje zádumčivá loutna,
a skolebaný tvojí písní tklivou
bych usnul rád a nezbudil se více.
Však žár, jenž pod popelem v tobě doutná
a k nebi náhle tryskne slokou divou,
mne vzruší, by ozářil – popelnice.