Kdo uvykl si z věčných zdrojů píti,
jež s krásy bradel od věků se řítí
jak Dante s Shakespearem,
jež světa v poušti křičí velkým hlasem
jak Goethe s Byronem, Mickiewicz s Tassem
a duši plní hvězdným snem;
jak tomu bude malá tato kniha!
Zde prostá mysl úzký obzor stíhá
a víc dál nemůže,
než co jí skutečnost a snění daly...
Co zbývá? – Vzíti hlohu kvítek malý
a myslit – na růže!